O prospěšnosti strachu

KOMENTÁŘ

O prospěšnosti strachu
Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986, píše Jiří Peňás. Foto: Vláda ČR
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím.

 

Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu. Tato hodnota „klidu a bezpečí“ poskytovala dlouhou dobu režimu jakousi legitimitu: i jeho pasivní odpůrci mohli občas uznat, že žít v zemi, kde se toho moc neděje, má jisté pozitivní stránky. Samozřejmě to bylo vykoupeno likvidací politiky, umrtvením společnosti a dogmatem o jediné správné cestě, o níž se nesmělo diskutovat. Každý, kdo se o to pokusil, byl umlčen, kriminalizován, znectěn. Tehdy se říkalo zaprodanci a ztroskotanci, nyní pro oponenty lze použít termín „prodavači strachu“, jak to učinil Petr Fiala.

Zdrojem současného „klidu a bezpečí“ v demokratické České republice je nepochybně něco jiného než totalitní režim. Je jím něco, co současná západní Evropa ztratila: dosavadní relativní kulturní homogenita obyvatelstva, tedy skutečnost, že tu zatím nežijí větší nábožensko-etnické minority, které se ne příliš skladně mají k dosud převládající kultuře. Je to opět svým způsobem díky jisté zaostalosti a izolovanosti téhle země, která jednak stále není dost atraktivní pro tyto nositele „kulturního obohacení“, jednak dosud v ní nehrají dominantní roli propagátoři tohoto největšího (a nevratného) experimentu v dějinách poválečné Evropy, jímž nepochybně masové přistěhovalectví je. Petr Fiala to samozřejmě nevyslovil, ale pár dní po tragédii v Magdeburgu (dvě hodiny cesty od hranic) těžko nevidět větší rozdíl: Německo, ta ještě nedávno příkladně bezpečná a klidná země, je na sestupu do permanentní nejistoty a obav, co se asi stane příště a kam to všechno může vést. Spor o masovou migraci ochromil a hibernoval německou politiku na jediné téma, totiž aby tamní „prodavači strachu“, antisystémová AfD, byli stigmatizováni jako nedotknutelní, čímž se jen posiluje bezvýchodnost a neřešitelnost problému.

O něco takového jako by byla snaha i u nás. Přitom oni „prodavači strachu“, bez ohledu na to, jestli je jejich strach důvodný nebo nikoli, jsou ve fungující demokracii obvyklou opoziční silou, která má svůj legitimní pohled na společenské témata a ten se snaží prosadit. Tragédie doby je, že příliš snadno se stane tendence k jisté podobě společnosti dogmatem, jež je předloženo jako jediná, nezvratná a bezalternativní cesta. Ti, kdo po ní nechtějí jít a vidí ji jako nebezpečnou, neprospěšnou, vadnou, prostě z ní mají strach, mají mít v demokracii úplně stejné právo se vyjádřit jako ti, kteří po ní s přesvědčením – nebo třeba z konformismu – chtějí dál kráčet. Pokud se těm ustrašeným právo odpírá, už to není demokracie. Je to řízená společnost ovládaná majiteli pravd, o kterých nechtějí s nikým debatovat. Možná proto, že mají strach.

×

Podobné články