Bulšit jako nešvar předvolebního klání

KOMENTÁŘ

Bulšit jako nešvar předvolebního klání
Do voleb nezbývají ani tři měsíce a nelze si nevšimnout podivné kvality, která letošní klání provází: bezobsažnost, píše Adam Růžička. Foto: Kampaň SPOLU
1
Komentáře
Adam Růžička
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Do voleb nezbývají ani tři měsíce a nelze si nevšimnout podivné kvality, která letošní klání provází: bezobsažnost. Ani jeden ze dvou favoritů zatím nezveřejnil program – s tím si máme počkat až na září – a ačkoli billboardy s vágními hesly stojí a kandidáti objíždějí republiku, nedá se říct, že by se nějak věcně diskutovalo o konkrétním směřování země, o reformách, jež je třeba prosadit, o daních, o rozpočtu a podobně, což by volič, zvlášť je-li nerozhodný, už v této chvíli očekával.

Namísto toho se nám nabízí jakási soutěž na vyšší úrovni abstrakce, kde jde především o to, dokázat, že daná strana představuje zevšeobecněné společenské dobro, respektive že protivník zosobňuje zlo hodné zatracení.

 

A zde nejde pouze o koalici SPOLU, která nás nabádá, že „je čas stát na správné straně“, neboť „teď jde o všechno“. S paušálním moralizováním na tom není o moc lépe hnutí ANO, jehož členové zas rádi hovoří o „zločinecké vládě“. Čestnou zmínku si zaslouží také Starostové se svou „dobrou“ kampaní, u níž je těžké posoudit, co se tím vlastně STAN snaží voličům říct, tedy kromě toho, že to jsou dobří lidé, kteří dělají dobré věci. (Ponechám stranou, že se jim to moc nedaří, protože používat potřebné na sebeprezentaci působí poněkud jako hyenismus.)

Tím, jak je politický diskurz plný mravokárnosti, vyostřuje se i veřejná debata, a to navzdory tomu, že zatím není moc debatovat o čem. Často se objevuje tvrzení, že ta či ona strana lže. To ovšem ve vztahu k obecným a bezobsažným sdělením dost dobře říct nemůžeme, neboť aby jeden lhal, musí se vyjádřit s dostatečnou úrovní detailu na to, aby pravdivostní hodnotu šlo vůbec posoudit. Dovolil bych si proto přednést domněnku, že hlavním nešvarem předvolebních měsíců není to, že kandidáti příliš lžou, nýbrž že příliš bulšitují.

Tím bych nerad přispíval k hrubosti veřejné diskuse, jež v tomto ohledu vpravdě pomáhat nepotřebuje. Pojem „bulšit“ používám jako terminus technicus tak, jak jej definoval americký filozof Harry G. Frankfurt ve stejnojmenném eseji z roku 1986. V češtině vyšlo dílo knižně pod názvem Sračka (Columbus, 2006), nicméně počeštělý anglicismus se zde hodí víc.

Nad komunikací jsme uvyklí přemýšlet v relaci pravdy a lži. Frankfurt ovšem poukazuje na třetí kategorii, která se vyznačuje tím, že jde zcela mimoběžně a je k oběma polohám lhostejná, a tou je právě bulšit. Na rozdíl od lži, která vědomě překrucuje skutečnost s cílem někoho oklamat, se bulšit nezajímá o to, zda je to, co říká, pravda nebo lež – cílem je zapůsobit, přesvědčit, nebo si jinak prosadit svoje zájmy. Lhář musí pravdu znát, aby ji mohl zvrátit, zatímco bulšitér se o pravdu vůbec nezajímá.

„Jedním z výraznějších znaků naší kultury je, že tu máme tolik bulšitu. Každý to ví. Všichni k tomu přispíváme, ale zároveň situaci bereme jako samozřejmost,“ píše Frankfurt. Podle něho je zásadní, abychom dokázali bulšit rozpoznat a pojmenovat, neboť jde o hrozbu, jež je v lecčem mnohem zákeřnější než lež, která se k pravdě aspoň negativně vztahuje, což bulšit nedělá. „Úcta k pravdě a zájem o pravdu patří k základům civilizace a bulšit je jednou z deformací těchto hodnot,“ prohlásil Frankfurt v jednom rozhovoru, „je to zásadní rys kultury, který představuje významné nebezpečí pro naši civilizaci“.

Označovat bulšit za lhaní nebude fungovat, neboť jde o jiný druh prohřešku – je méně konfrontační, víc kluzký, tím možná i zhoubnější z dlouhodobého hlediska. Navíc se tím dá bulšitérům příležitost, aby byli dotčení z nespravedlivého obvinění a bulšitovali dál. Na druhou stranu ale není nařčení z bulšitu zdaleka tak tvrdé jako nařčení ze lži – provinilec nemusí mít pocit, že je v pasti, a naskýtá se mu možnost, aby své způsoby napravil, aniž by se musel veřejně kát a omlouvat. A v tom je i jistá výhoda využívání Frankfurtova pojmu.

Politika a marketing jsou dvě oblasti, kde bulšitování najdeme nejčastěji. Není proto překvapivé, že je to znát u předvolebních kampaní, jež obé kombinují. Ovšem čeho je moc, toho je příliš. A snad by v tuto chvíli už stálo za to na kandidáty začít apelovat, aby se konečně vyslovili s něčím konkrétním a přestali s tím moralistním bulšitem.

×

Podobné články