Jak zůstat věčně starý

Z dobrých důvodů se odvažuji začít text sdělením velmi soukromým. Přesně před rokem mi odešla, jak ji nazývá právní řád, osoba blízká, v mém případě nejbližší. Přestal jsem psát a přežil zimu v nevědomí, podobně jako čmeláci a medvědi. Až koncem jara mne probudil přítel a vrátil do života objednávkou psaní pro Echo24. A kdo by nepřemýšlel o věku, když mu je devadesát a sedm!

Být věčně mladým se daří jedincům, bohužel pouze za cenu života. Básník Karel Hynek Mácha se smrtelně nastydl, když hasil oheň, který ho ani nepálil. Básníka Jiřího Wolkera zadusila v té době neléčitelná tuberkulóza. Básníka Jiřího Ortena, vlastním jménem Ohrensteina, zabilo německé vojenské auto a zachránilo ho tím před plynovou komorou. I v zahraničí je to nejinak. Francouzského barda Rimbauda mučil až umučil alkohol, ruský poeta Jesenin se údajně oběsil, i když všechna fakta směřují k tomu, že byl zavražděn Čekou, tehdejší kmotrou firmy, jež dnes pomáhá ruským politikům padat z okna či se schodů.

Jmenovaným básníkům a všem slavným, kteří odešli ze světa do věku Kristových let, jsou sochána i malována díla, která je zachycují bezvousé a kučeravé, vznícené i zadumané, něžně štíhlé i půvabně atletické, ale už nikdy nestárnoucí a proto věčně mladé. Ostatní pozemšťané, tudíž my všichni, jsme otroky zemské tíže i svého každou vteřinou rostoucího věku.

Utkvěl mi okamžik, který mně zjevil podobu smrti. Byl tím děsivější, že se odehrál v původním stadionu Slavie na letenské pláni, kde probíhalo derby. Můj tatínek Otomar si hrál na sparťana, aby dal svému chlapci důvod být slávistou a učit se v nastalých sporech zdravému soupeření. Ale v tu chvíli mi nějak vešlo na mysl, že ty tisíce, oslavující či znevažující řevem počiny plejerů, že všichni, hráči, rozhodčí, diváci i nabízeči píííva a pááárků, ať slávisté či sparťani, umřou, a spatřil jsem v duchu plný stadion kostlivců s lebkami, hledící na trávník prázdnými očními důlky jako v našem školním kabinetu. Vzbudil mě kravál po nějaké akci, ale od té chvíle jsem byl, ani dnes pro to nemám přesné slovo, prostě – jiný.

A taky vím přesně, od kdy jsem starý. Před deseti lety mi praskla síťovka, jak jsem přezval svou pravou sítnici. Bylo to těsně před Štědrým dnem, a očaři v mé spádové VšeoFakuNemo zavírali kvůli malování. Zpožděná oční vědma se slitovala a vzala mne k poslednímu funkčnímu přístroji. Přivinula se k optice, až s ní téměř splynula, a pravila: Co vidíte? Most, řekl jsem po pravdě. Takže zvětšíme. Co vidíte teď? Most, opakoval jsem přesvědčeně. Aha, tak přidáme. Co vidíte nyní? Most, trval jsem na svém. Ale, ale, podivila se, tak půjdeme do maxima. No? A teď vidíte? Most! řekl jsem už zoufale a ukázal celou paží na zeď. Ten Karlův. Oddělila se od aparátu a… Ježíšmarjá, pane Kohoute, nedívejte se na ten plakát, ale na ty moje písmena a čísla!!

Nato mě svěřila jiné špičkové nemocnici v metropoli, kterou nehodlám jmenovat, neboť pověstná chybička se vloudí všude. Můj mimopražský operatér nemohl nastartovat, takže přešel od volantu rovnou ke skalpelu, a zřejmě mu kapku ujel, takže mi očko nabízí jen obrysy, a když si urputně vypomáhám levým, bolí a slzí. Pocítil jsem se starým. Avšak:

Po celý dlouhý pobyt na zemi jsem byl zvyklý dělit lidské žití na mládí, dospělost a stáří. Od nedávna nově vím, že finále má dvě silně odlišné etapy: stáří, v němž život ale vrcholí, neboť je to čas, kdy člověka platí stát, aby si žil, jak chce a může, než se ho zmocní nemohoucná stařeckost. Když jsem to pochopil, rozhodl jsem se být starým „co nejvěčněji“. Takže  především nedopustit, aby zakrněl všemocný pohon všeho v nás, mozek.

Vyšel jsem z toho, co mě po třech mých zlomeninách naučili v rakouských špitálech jako svou hlavní zásadu: neměnit v osmdesátce pro každou virózu léky, neškrtat jídelní lístek pod šalbou módních diet, své síly nepřepínat, ale ani nešetřit, aby je nenapadl rez lenosti. V šedesáti jsem začal po čtyřicetileté přestávce cvičit. Když jsem svou soustavu předvedl stále ještě rakouským ortopedům, užasli. Proboha, kdo vás to naučil? Zavrhl jsem pocit, že zrazuji přísahu, a přiznal: Četař Ferko. Byla to ranní rozcvička československé lidové armády z padesátých let. Gratulovali mně, že jsem ji přežil, a naučili lehkou, s níž jsem se rozloučil až v devadesátce, když jsem si zas zlomil nohu.

Spisovatelé mohou spisovatelovat, dokud na to vidí, ale v tom loňském prosinci, když jsem zůstal sám, náhle nebylo o čem. A byla to právě má nachystaná rezerva, že jsem v nouzi přešel ke knihám Audio. Po deseti měsících doposlouchávám jako padesátou čtvrtou Feuchtwangerovu epopej Židovka z Toleda, a dcera mi je bude svým mazaným telefonem kupovat dál, da capo al fine…

Učinil jsem letmý průzkum u zbylých vrstevníků. Jeden konečně stihl vystřihnout a slepit válečné korábstvo admirála Nelsona. Druhá naučila papouška mluvit a loni začala učit druhého, aby si mohli ´potom´ povídat spolu. Třetí dosud kompletuje vzácnou sbírku ´špuntů´ od pravého šampaňského z pravé Champagne, kterou založil, když si z první výplaty dovolil první Pommery. Čtvrtý nepřestává kontrolovat plnění úkolů samosprávy, k nimž patří i rozpočet obce, které dvanáct let dobře starostoval. Zásadní poznání v tomto mém adventním poselství tedy zní:

Po stoletém boji zaměstnanců se zaměstnavateli si lidstvo navyklo, že z výdělku je uždibována část, slibující, že žádný pracant neskončí na stará kolena pod mostem. K tomu zvěstuji poučený já, že je dobré, ano, že je nezbytné přichystat se už za bouřlivé plavby životem tak, aby pohodu v kotvišti Penze neotrávila umrtvující Nuda. Amen.