Hrad Krašov je opravdu krásný a ční na ještě krásnějším místě, neboť je schovaný na skalnatém ostrohu nad řekou, jež se pod ním stáčí do něžného oblouku, a přitom z druhé strany je chráněný lesem a strání.
Foto: Jiří Peňás
4
Ukrajinská tajná služba SBU zadržela v pátek večer bývalého zaměstnance Agentury pro zbrojní zakázky ministerstva obrany Vitalyje Černěnka za údajný úplatek ...
Když jsem v sobotu brzy ráno vyjížděl od pivovaru Chříč, cítil jsem ještě trochu v hlavě následky spodně kvašeného ležáku, jehož jsem včera večer vypil nečekaně dva půllitry. Bylo to ale příjemné – jak ty lehké účinky, tak ten večer. To pivo jsem pil s Petrem Jakubíčkem, iniciátorem, duší a ordinářem chříčského vzkříšení, jež mi připadá opravdu jako zázrak, neboť tady, na hlubokém venkově, v kraji krásném, ale jaksi zapomenutém a odstrčeném, mezi Kožlany, Berounkou a Křivoklátem, se usadila skupina obnovitelů, zachránců a lidumilů – a jejich dílo se daří! Vaří pivo, velmi zajímavé a oceňované pivo, ale to je, jak jsem pochopil, jen záminka pro jiné konání, a to je právě to vzkříšení – myslím, že se tak jmenuje i jeden jejich velmi silný ležák. Já zatím o tom nechci psát, protože mám v úmyslu se tam ještě vrátit a prozkoumat to důkladněji, ale jisté je, že lze-li opravdu spatřit něco pozoruhodného a nadějného, něco, co se děje z idealistických pohnutek – ono je to totiž zároveň cosi jako hospitál, klášter a postkavárenská komuna –, a přitom to vzkvétá a po svém prosperuje, tak je to v té Chříči. Ale zatím dost o ní.
Napsal jsem „vyjížděl“, z čehož je patrno, že jsem použil dopravní prostředek. A to je velká změna v mém způsobu putování, možná to přinese i změnu poetiky. Pořídil jsem si totiž kolo, přesněji elektrické kolo. To byla dlouho promýšlená a odkládaná věc, ale nakonec uskutečněná. Má to své výhody i nevýhody, které jsou, myslím, v menšině. Nejede to úplně samo, těžké to je jako vrata od stodoly, raději by to člověk neměl nechat nepřipoutané a pak samozřejmě je nutné sledovat stav baterky. Bez ní s tím skoro nehnete. Ale jinak je to úžasné! Nejlepší vynález od… vynálezu dynamitu a kontaktních čoček třeba.
Členové spolku tu tráví vždy čtrnáct dní, pak se střídají. Pečují o hrad, střídají se v průvodcovství, vybírají vstupné, které činí padesát korun, sem tam něco vylepší. Ale hlavně žijí na hradě!
Foto: Jiří Peňás
Takže na tom elkole jsem letěl vlnící se letní krajinou, minul ves Holovousy, pak Všehrdy a Brodeslavy (cesta touhle zemí je jako četba nonsensové poezie) a vyhlížel hrad Krašov. To byl můj ranní cíl, tajemný hrad Krašov, tedy aspoň jsem si představoval, že bude tajemný, snad v nějaké knize pověstí o hradech a zříceninách byl tak nazván, ostatně všechny ruiny jsou tajemné, navíc to jméno: Krašov… Prý je to od Krasavy, dcery kněžny Libuše a Přemysla Oráče, která se zamilovala do Jaroslava z kmene Mžanů, což byli zřejmě obyvatelé kolem Berounky, jež je vlastně Mží. Ale ti se nějak nepohodli s kmenem Vltavanů čili Čechů, tak musela Krasava být unesena sem na hrad, který byl kvůli ní postaven. Libuše, protože byla vybavena těmi nadpřirozenými schopnostmi, ji brzy vystopovala, a když stála dole pod hradem, zvolala: Krašo, mé dítě! A hrad byl pojmenován.
Tolik pověst takzvaná etymologická, ani ne moc důvtipná. Jinak je ovšem hrad prozkoumán důkladně. Výzkum zde na začátku sedmdesátých let prováděl nejvýznamnější český kastelolog čili hradoznalec, profesor Tomáš Durdík, čest jeho památce (zemřel roku 2012), to byl ještě student. Trochu jsem profesora Durdíka znal, tak si představuju, co mu asi táhlo hlavou: začínala normalizace, budu se věnovat něčemu, co má smysl a do čeho mi nikdo nebude mluvit, třeba prozkoumávat hrady, to je vhodná náplň života. A tento hrad je opravdu krásný, ční na ještě krásnějším místě, neboť je zašitý a schovaný na skalnatém ostrohu nad řekou, jež se pod ním stáčí do něžného oblouku, a přitom z druhé strany je chráněný lesem a strání, takže se k němu schází čili sjíždí příkrou cestou dolů, která jako by stále neměla konec. Konečně jsem k němu dorazil či dohrkotal, uvázal kolo k pahýlu a scházel k zřícenině. Bylo něco po deváté, nádherné letní ráno, nikde nikdo, hradní branka se otvírala v deset, což mi ale nevadilo, i zavřený byl přesně tím, čím měl být, tajemným Krašovem, nyní zalitý jitřním světlem. Tak jsem u něj stál a hleděl dolů na stříbřitě se vinoucí Berounku. Už jsem odcházel, když jsem se ještě jednou otočil a vidím, že tam v prázdném gotickém lomeném oblouku postává muž, který jako by s hradem splýval: měl dlouhé šedé vlasy, asketickou postavu, pomalými pohyby prováděl cosi jako nějaký ranní tanec. Uviděl mě a chvíli jsme na sebe hleděli skrz hradní příkop. Pak mávl rukou jako ploutví a naznačil mi, že mě pustí do hradu. Tak jsem vešel.
Foto: Jiří Peňás
Hrad založili v třicátých letech 13. století Hroznatovci, to bylo za krále Václava I. Měl chránit zemskou stezku a jistit blízký královský hrad Týřov, oba jsou v rozvalinách. Krašov byl prý první hrad u nás, který měl věž s břitem, tzv. bergfried, na to taky přišel Tomáš Durdík. Z věže toho moc nezůstalo, ani z paláců toho moc nezůstalo, ale přitom nelze říct, že by šlo o hrad zcela zaniklý, spíš jde o modelovou zříceninu svým způsobem dokonalejší než samotný hrad. Ostatně Krašov nezanikl samovolně, jak by si snad někdo mohl myslet, ale úředním rozhodnutím z roku 1785 v souvislosti s josefínským šílenstvím. Posledním majitelem nezbořeného hradu byl nedaleký klášter v Plasích, který využíval hrad jako, řekněme, rekreační objekt pro cisterciáky. Prý sem jezdili odpočívat, pořádali tady různé slavnosti, přijímali hosty, věnovali se zábavě, prostě rekreace po řeholi. Pak hrad přes sto let chátral, lid si kameny rozebíral na stavbu svých chalup a stodol. Potom se začal měnit pohled na takové věci, začal turismus a tramping a historické uvědomění, takže na zříceninu se začalo chodit na výlety a jeden aktivní učitel z Kralovic, pan Václav Tomeš, založil v roce 1931 Spolek pro záchranu zříceniny hradu Krašova. Spolek (s trošku změněným názvem: pro ochranu rezervace a hradu Krašova) existuje doposud a od roku 2013 mu zřícenina patří, sláva!
Ten muž byl členem toho spolku, měl ten den průvodcovskou službu. Já byl první návštěvník, rychle se kvůli mně ještě přičísl. Tak nevím, co by vás zajímalo, ale pane, to byl hrad s předhradím a kdysi tady bylo všechno, kovárna, krčma, pivovar, sladovna, cihelna, dva sklepy, dokonce lázeň tady měli a cisternu na vodu, zbytky vidíte tady, řekl muž a opřel se o hromadu kamení. Husité sem přitáhli několikrát, ale o dobytí se nikdy ani nepokoušeli, už jen pohledem zjistili, že je nedobytný. Panstvo se pak rychle měnilo. Zle bylo okolí zpustošeno za třicetileté války. Všude se potulovali vojáci a nikde nebylo bezpečno, to, prosím, psal správce statku, že „pro velikou loupež není možná ani za humna vyjít, aby svlékání šatů a braní dobytka nebylo“. Pak hrad měla italská rodina Misseroni z Lisonu, ti byli velmi neoblíbení, na jednoho toho Itala si počkal jeden kovář a zabil ho… Opravdu? podivil jsem se. – Ano, zastřelil ho ručně vyrobenou bouchačkou, stalo se to roku 1656, to víte, poměry byly po třicetileté válce divoké… A potom Krašov koupil opat z Plas, ale to jste už psal…
Foto: Jiří Peňás
A zatímco mne muž zasvěcoval, začaly z jedné části zříceniny vycházet postavy, které jako by se zjevovaly z ranního oparu. Ale nebyly to přízraky, nýbrž členové onoho spolku, bylo jich asi pět, muži i ženy, všichni věku, řekněme, nikoli jinošského. Rovněž oni se mírně rozcvičovali, někteří měli v ústech kartáček na zuby, jiní si dělali kávu. Byl jsem svědkem probuzení na hradě Krašově. Můj zasvětitel mě již jakoby přijal za svého, takže mi brzy též nabídli kávu a tatranku. Členové spolku tu tráví vždy čtrnáct dní, pak se střídají. Pečují o hrad, střídají se v průvodcovství, vybírají vstupné, které činí padesát korun, sem tam něco vylepší. Ale hlavně žijí na hradě, hledí na Berounku pod ním, večer vyhlížejí hvězdnou oblohu, kterou prolétají v letních dnech roje Perseid, slzy svatého Vavřince, jak se těm jiskrám teplých nocí kdysi říkalo. – To vám závidím, řekl jsem upřímně. – Tak co vám brání, pane, dát se mezi nás? řekl muž, jenž sem jezdí z Pardubic. – No, nevím, řekl jsem. – Přečtěte si stanovy našeho spolku, jde o to, projevovat zájem o činnost spolku a o hrad Krašov. Pak vyvíjet aktivní činnost, nějaké brigády, ale to je spíš odpočinek. A pak je půlroční čekací doba a potom o přijetí rozhodne valná hromada. Zrovna teď budeme nabírat nové členy, takže kdybyste chtěl… Ano, řekl jsem, budu o tom uvažovat. A rozloučil jsem se s tajemným hradem Krašovem a těmi lidmi, kteří teď chodí spát se světlem Perseid nad hlavou.
00:07
