Jak zní bělost

Nedávno médii proběhla zpráva o vydezinfikování díla Roalda Dahla tak, aby vyhovovalo dnešním citlivostním standardům. A náš svět zmatených štěňátek se vesele točí dál. Královnina univerzita v Belfastu vydala varování pro studenty bakalářského studia, kteří se zabývají Shakespearem. Své dospělé frekventanty varuje před výběrem her, které by mohly potenciálně a zřejmě nevratně otřást jejich jemnocitem: trigger warning dostal Macbeth (zobrazuje krveprolití), Titus Andronicus (rasa a rasismus), Richard III. (tělesné znetvoření) a Večer tříkrálový (problematické zobrazení sexuality a genderu) - zařazení posledního dramatu shledávám s podivem, Viola v mužských šatech by snad dnes měla body spíš sklízet…

Čtyři sta let mrtvý dramatik je cupován na hadry také v univerzitních kurzech kritické rasové teorie („Black Lives Matter v Titu Andronicovi“) a ti nejprogresivnější pedagogové ho odmítají učit už vůbec, neboť „propaguje misogynii, rasismus, antisemitismus, homofobii, klasismus“ a cosi, čemu se teď prý říká „misogynoir“ a co má být systemická nenávist obrácená specificky proti černým ženám, protože žít jen jednu oběť už nestačí.

Idea triviálních varování před životem a tím, co k němu patří, a to dokonce i před jeho literárními odvary, sice vzešla z prostředí amerických univerzit, sněhové vločky se ovšem nesesypaly z čistého nebe. Bolestínci jsou ovocem politického výcviku svých učitelů. V britských, tím spíš amerických podmínkách by Jiří Černický svůj otevřený dopis téměř jistě nenapsal, především proto, že by jako svůj zrcadlový wokistický obraz onen „vypjatý tlak na společenskou změnu“ svých studentů či „celospolečenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenovávání věcí“ nevnímal jako příliš agresivní, naopak, nejspíš by sám mohutně přilíval do ohně.

Trefné se jeví přirovnání o rybě, která smrdí od hlavy, byť samozřejmě generalizuji - ne všichni pedagogové na angloamerických školách ze studentů vyrábějí příslušníky světazlepšovací milice a ne všichni, kteří to dělají, to dělají z upřímného přesvědčení. Někdo se bojí, někdo jde zkrátka s dobou, jak se tak obvykle chodívá za všech společenských uspořádání, někdo se nebojí a často dostane přes budku, no a mnozí opravdu věří, že „pokud jsou Othello a Kupec benátský jedinými momenty, kdy se rasa dostane do vyučování, komu to prospěje a komu to uškodí?“. Tak se veřejně podivuje jistý vyučující na univerzitě v Binghamtonu na univerzitním webu, specialista to na Shakespeara a premoderní kritickou rasovou teorii, a protože situace je závažná a musí být jako taková nahlédnuta všemi, podpoří ho kolegyně z Kalifornské univerzity s exkurzem do toho, „jak zní bělost“; bohužel nemá na mysli poetický popis zasněžených velehor. Její odborný objev „rasizovaného zvuku a toho, jak hierarchické rozdělení na černou a bílou slyší naše ucho, náš ideologický filtr“ by rozhodně inspiroval když ne Shakespeara, tak Cimrmana určitě a do velké míry odpovídá na naši úvodní otázku, od koho to ty děti mají.

Ideologickým filtrem je ale potaženo především americké veřejné školství, obrostl ho jako neprodyšná blána. Dýchá se pod tím těžce. Školním třídám a učebnám dominuje radikální teorie vzdělávání. Ta vidí školu především jako centrum společenské změny, ne akademického tréninku. Učební osnovy povzbuzují žáky od základních škol, aby svět vnímali skrze čočky sociálního bezpráví, vysokoškolským kurzům vévodí témata genderová, rasová, inkluzivní a nově také třídní. Obsahy jsou dusivé, vztahy vzájemně nárokové a zatížené všemi myslitelnými křivdami dob minulých. Popisy kurzů zřídka, pokud vůbec, zmiňují výuku, učební osnovy, hodnocení nebo cokoli, co má co dočinění se vzděláváním dětí. Učitelé ve svých tréninkových programech v podstatě absolvují výuku „správných“ politických názorů a ty se v pak v praxi nebojí uplatnit, a to ani na sebe.

„Jednou jsem nechtěně urazil studenty v hodině judaismu, když jsem jim bez řádného varování přečetl výňatek z Philipa Rotha,“ kaje se jistý profesor religionistiky z Bostonské univerzity. „Pojal jsem to jako humornou ilustraci stereotypů etnického rodinného života. Ale takhle jsem úryvek neuvedl, což byla moje chyba. Studenti jsou totiž často nepřipraveni na přednášku, která používá ironii nebo sarkasmus.“ Studenti, zdá se, už nejsou na tuto eventualitu připraveni ani v životě.