Citliví mladí, hrubí staří. Debata o generačním konfliktu

Záminkou a impulzem pro tento Salon Echa byl otevřený dopis výtvarníka a vedoucího pedagoga ateliéru malby na VŠUP Jiřího Černického, který se vzápětí stal hitem sociálních sítí. Velmi otevřeně a expresivně v něm píše o svém silném pocitu tísně, který se ho jako pedagoga zmocňoval při setkáních se studenty.

„Studenti dozorují, zda přesně říkám, co je vhodné, zda nevtipkuji nevhodně na nějaké téma, zda příliš nezpochybňuji něco, co by se v současné době zpochybňovat nemělo, zda neupřednostňuji někoho, zda dávám všem dostatečný a vůči ostatním relevantním prostor, zda přespříliš nemluvím o osobních věcech, zda příliš nepojmenovávám jejich vlastnosti a tím je nedostávám do diskomfortu, zda svoji zkušenost příliš nevztahuji na minulost…“ Jeho dopis se samozřejmě setkal i s kritikou, Černický byl označen právě za toho, kdo je příliš přecitlivělý a přestává se orientovat v rychle se měnícím světě.

Salon se konal 20. června před publikem v Knihovně Václava Havla a byl hojně navštíven. Nekladl si za cíl vyřešit generační konflikt, ale zkusit se z různých stran pobavit třeba o tom, jestli je pravda, že mladší a starší si někdy nerozumějí víc než dřív, nebo jestli to není náhodou tak, že si nerozumějí lidé mezi sebou, bez ohledu na to, jestli jsou staří, nebo mladí. Debaty se zúčastnili Marta Herrmannová, studentka DAMU, Alice Koubová, filozofka, proděkanka DAMU, Tereza Matějčková, filozofka, Jiří Černický, výtvarník, Vladimír Kokolia, výtvarník, pedagog na AVU.

Tak jak je to s tím generačním konfliktem?

Matějčková: Pokud otázka zní, zda existuje generační konflikt, tak ten existuje nepochybně. V nějakém smyslu si generace vždycky mezi sebou nějak nerozumějí. A může to být i velmi plodné nedorozumění. Kdybychom si ve všem rozuměli, tak bychom se vůbec nemuseli bavit. Zároveň si všímám, že z generačního sporu v současnosti vystupují takové mytologické postavičky: takže máme boomery, máme sněhové vločky, máme mileniály atd. A tahle jména se nepoužívají sociologicky jako popis nějakého stavu či kohorty lidí, která něco zažila, a proto je nějaká. Mimochodem: pojem generace se začíná používat mezi první a druhou světovou válkou, kdy opravdu bylo jasné, že jedna generace prošla jinou zkušeností než druhá, takže to má nějaký smysl. Ale jde o to, že v momentě, kdy jedna strana tříská druhou stranu po hlavě slovy jako boomer nebo sněhová vločka, tak se z toho popisu stává vyjadřování tenzí a animozit, něčeho, co nemůže být na rovině dialogu, byť polemického, uspokojivě vyřešeno. Pokud jde o mne, tak ano, jsem dejme tomu pozdní mileniál, abych se tedy taky definovala, nějaká léta jsem učila na filozofické fakultě a ano, nějaké změny u mladé generace vnímám velmi intenzivně. V momentě, kdy to však řeknu já nebo to řekneš ty, tak se okamžitě dostáváme do ohrožení, že nějaký strejda nás chce poučovat: to za našich mladých let… A to se nikomu nechce. Zároveň si myslím, a jsou na to studie, že i ta druhá strana má problém, že se v ní něco děje. Filozof Norbert Elias v základní knize O procesu civilizace dokazuje, že celá západní civilizace stojí na procesu zjemňování. Tahle senzibilizace je naprosto nutná, je to předpoklad pro spravedlnost a svobodu, ale je otázka, kdy se tohle zjemňování zvrátí v něco, co podporuje ten druh uvažování o sobě, který naopak svobodě a spravedlnosti překáží. A zase netvrdím, že se to děje celé generaci, ale existují důvody pro tvrzení, že důsledkem senzibilizace může být i její pravý opak, tedy hrubost. Ne náhodou Norbert Elias publikoval svou knihu těsně před druhou válkou: rubem velké senzibility bývá těžké napětí a může vyústit v nebývalou hrubost.

Herrmannová: Já tady nejsem jako zástupce nějaké generace, jsem tady za sebe, za Martu Herrmannovou, studentku DAMU. Především bych řekla, že změny se dějí, to asi by neměl a nechtěl popírat nikdo. A doba se mění extrémně rychle, možná nejrychleji, jak to kdy bylo. Změny zkrátka nastávají a myslím, že je to moc dobře. Zároveň je fakt, že když se věci mění moc rychle, tak si na to někteří lidi nemohou zvyknout, nejsou schopni se na to flow naladit, následkem čehož vzniká to nedorozumění. Ale to, že se změna děje, je jasná věc a měli bychom být všichni rádi, protože svět se prostě vyvíjí a mění, a kdybychom měli všechno dělat, jak jsme zvyklí, tak se nikam nedostaneme. Dobrým příkladem je třeba praní prádla: už nikdo nebude prát na valše, jak byly kdysi generace zvyklé, zatímco když se to týká třeba vzdělávání, tak tam najednou spousta lidí nechce nic měnit a myslí si, že to musí zůstat tak, jak oni byli zvyklí.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.