Dilemata pána v hubertusu

KOMENTÁŘ

Dilemata pána v hubertusu
"Silným hlasem zvolal: „Hubertus! Ten u nás nosil jeden ošklivý Žid. To nemám rád!“ Vyskočil ze sedačky a zavírajícími se dveřmi se protáhl z tramvaje ven." Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Pořád si nejsem úplně jistý, jestli tahle moje historka stojí za komentování. Ale spíš ano. V relativně pozdním věku mě potkalo jedno „poprvé“. Vlastně se to dalo čekat, zpětně tak může působit skoro všecko.

Středeční ráno bylo ukrutně ošklivé. Šedivé mraky nízko nad zemí, šero, jež člověku brání probudit se, vzduch plný vlhkého sněhu a na zemi namrzlá slota, proklouzával jsem jí jak netečný pochroumaný stroj na pokraji rozsypání se.

 

Myslel jsem, že tu tramvaj nestihnu, rozhodně se mi kvůli tomu nechtělo zrychlovat, pojedou další. Ale počkala na mě. Tímhle směrem jezdí po ránu skoro prázdná. Téměř všechna místa k sezení úplně volná a příjemné teplo, zalitoval jsem, že v ní pojedu jen pár zastávek. Na jedné sedačce ale někdo byl, pán středního věku, možná mírně neupravený, ale ne ve špíně, možná ne úplně střízlivý, ale artikuloval srozumitelně. Uslyšel jsem ho dřív, než jsem si ho pořádně všiml. Dost důrazným způsobem mě oslovil, i když vlastně… neoslovil mě přímo, nebesům, prázdným sedačkám v tramvaji a nepochybně taky mně chtěl sdělit něco, co se taky mě týkalo.

Silným hlasem zvolal: „Hubertus! Ten u nás nosil jeden ošklivý Žid. To nemám rád!“ Vyskočil ze sedačky a zavírajícími se dveřmi se protáhl do té spouště venku. Ve stavu praštěnosti jsem nijak nezareagoval, jenom překvapeně zavrtěl hlavou, usadil se v teple a udiveně zvažoval, jestli ten kabát, který nosím, je skutečně hubertus. Třeba se ten chlapík spletl. Ale „ošklivého Žida“, toho si asi pamatoval správně. I po všech těch letech, nemá to rád. Hubertusy a lidi v nich, zvlášť lidi určitého typu. Rozumíme si.

Kdybych byl Žid, asi bych to snášel daleko hůř, napadlo mě. Asi bych v tom viděl příznak zhoršujících se časů, blížícího se návratu cyklické pohromy. Při nástupu do tramvaje bych se rozhlížel po spolucestujících a snažil se odhadnout, komu z nich by mohl vadit můj kabát a jestli něco na mně až moc okatě nevyjadřuje moje židovství. Kdybych byl Žid. Tak trochu jsem. Podle norimberských zákonů sice ne, do lágru by mě neposlali. Ale mezi mnou a prababičkou zavražděnou v Osvětimi je čistě ženská linie, takže…

A jestli zase dojde na vážení a přeměřování dědictví a krve, nebudou v tom hrát roli moje pocity a nejistoty, rozhodli by to za mě pánové z tramvaje a jejich reprezentace, asi nějakou mít budou. Vždycky to tak bylo a některé věci se nemění. Evidentně. Až se člověk té neměnnosti diví.

Nikdy jsem moc nemluvil o tom, že mám mimo jiné i židovské předky, židovství bylo jaksi v módě a mně se nechtělo působit dojmem, že na ni naskakuju a přivlastňuju si něco, co není tak úplně moje, hlásím se o podíl na tradici, kterou nežiju. Móda opadla, zdá se. Ten pán možná po tramvajích pořvává co chvíli, je spousta věcí, které ho upomenou na „ošklivého Žida“, jehož potkával tam „u nich“. Ale já něco takového na veřejnosti slyšel poprvé až teď.

Chtěl jsem o té historce napsat na sociální síť, ale nakonec jsem to neudělal. Třeba by se tam nějak chytla, jeden nikdy neví, co lidi začnou sdílet. Nechtělo se mi být vnímaný jako oběť, oběť čeho? Nic se mi přece nestalo, pán okomentoval můj kabát, v hlavě mu naskočil obraz „ošklivého Žida“ a utekl před ním z tramvaje. Nesnažil se z ní vyhodit mě. Jsme v Česku, všechno je groteskní. Dokud nepřestane. Nechce se mi to přivolávat, ale… možnosti tu jsou.

Můj hubertus. Černé kabáty nosím touhle roční dobou, co pamatuju. Dřív to byly obstarožní modely, nacházel jsem je mezi šatstvem, jež odložili prarodiče, poctivé kusy, na ulicích normalizační Prahy působily anachronicky – a o to šlo, snad se to i dařilo. Dneska mi stačí konvenční kus, hlavně když je v něm teplo, kdekdo na ulici chodí v podobném, ale ten pán z tramvaje asi nekřičí na každého kolemjdoucího v černém kabátě určitého střihu, schoval si to pro mě. Tihle lidé mají zvláštní schopnost, na „ošklivé Židy mají čuch, rozpoznají i všechny, kdo by s nimi mohli mít něco společného, třeba i vzdáleně. A ať už před ním budou z tramvaje utíkat, nebo ho z ní vyhazovat, budou se při tom cítit jako oběti. Ukřivděně křičet do světa: „Nemám to rád!“

×

Podobné články