Tři mušketýři, zatím bez zásahu

KOMENTÁŘ

Tři mušketýři, zatím bez zásahu
Dost možná máte pravdu, tři pánové s čerstvou Nobelovkou kolem krku. Ale za dvojnásobnou Nobelovku by stálo poznání, jak tu vaši teorii realizovat. Foto: Nobelův výbor
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Kdybychom měli mluvit trochu v nadsázce, dalo by se říci, že ekonomie je plodem hybridní války mezi sociálními a exaktními vědami. Visí mezi nimi jako nepříliš jistý most bez důkladné podpěry, opíraje se na jedné straně propasti o sofistikovanou matematiku a na druhé straně o různé intuitivní soudy o povaze lidí. Všechno je ovšem k něčemu dobré, i ta chvějivá nejistota. Jedním z jejích důsledků je, že má-li někdo dostatečný talent, dokáže psát o ekonomii čtivě, což by se v tvrdších oborech typu organické chemie dělalo podstatně hůř.

Letošní vítězové Nobelovy ceny za ekonomii – Daren Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson – jsou právě takoví „populární tvůrci“, kteří se kromě odborných článků mohou chlubit i několika bestsellery na knižním trhu. Všichni tři věnovali pozornost zejména silně palčivé otázce, proč se mezi jednotlivými národy rozevřely tak obrovské propasti, co se prosperity týče. Odpověď určitě neleží jen v kultuře a historii. Na několika místech světa, například mezi bývalou SRN a NDR nebo současnou Severní a Jižní Koreou, došlo k rozdělení toho samého etnika politickou hranicí a poté i k masivní divergenci ekonomických výsledků. I latinskoamerické země, potomci téhož zaniklého impéria, se od sebe z hlediska své současné prosperity dost liší.

 

Podle Acemoglua a jeho kolegů jsou hlavní odpovědí instituce, kterými dotyčný národ disponuje, a jejich schopnost stabilizovat poměry a učinit je vhodnými pro růst. Jsou-li takové instituce dostatečně silné k tomu, aby dokázaly ochránit běžné občany a firmy před úplnou zvůlí vladařů, má země tendenci hospodářsky růst skoro sama od sebe: energie lidí se má jak projevit. Zato nestojí-li mezi vámi a nějakým Drahým Vůdcem žádná ochrana, je to špatné; v takových systémech se nejlíp daří těm, kdo dokážou Drahému Vůdci nejvíce mazat med kolem huby – a to jen zřídka bývají schopní podnikatelé nebo kreativní vynálezci. Spíš je to povolání pro ohebné páteře, které umějí hlavně intrikovat a podrážet ostatní – na čemž se žádná prosperita postavit nedá, aspoň ne dlouhodobě.

Určitou slabinou jejich teorie je, že i když si ji přečetly miliony lidí, nezdá se, že by někde vedla k ochotě experimentovat. Naprostá většina států a nadnárodních organizací funguje téměř přesně stejně jako v roce 2000, jako by si stávající instituce „chránily svoje políčko“ před potenciální konkurencí nějakých nových. Podíváme-li se na Českou republiku, lze říci, že politických stran vzniká a zaniká hodně, ale pořád fungují v tomtéž rámci. A přitom by bylo dost přitažené za vlasy říci, že se ten rámec nemění proto, že dosáhl dokonalosti. Jediná, a velmi nenápadná, novinka, která se nám do veřejné správy za toto tisíciletí vplížila, jsou participativní rozpočty, komunální inovace původem z brazilského města Porto Alegre. Tu první české obce vyzkoušely v roce 2012 a rozšířila se hlavně v Praze a na Ostravsku. Není to nic světoborného, ale drobné projekty, které se takto realizují, vesměs „potěší oko občanovo“. Škoda že takových experimentů není více.