Vaculík se střídavě upínal k Bohu otci a matce Lásce

Náš vztah byl postaven na soucitu. Celý život střídavě upí­nal ruce ke krutému starozákonnímu Bohu otci a milosrd­né univerzální matce Lásce. Klaněl se jí, když ji potřeboval, nenáviděl ji, když ho odmítala. Pokoru nalézal jen ve vztahu k Otci, pro přiblížení k Matce zneužíval její soucit. Od jisté doby jako by žádal o slitování. Že je starý. Že je nemocný. Že je nenapravitelný hříšník. Že ho matka Láska zavrhla. Že se na něj zapomíná.

To všechno byla pravda, a proto náš a můj soucit měl. Neměl ale mou důvěru. Nepovažovala jsem za dobrý ná­pad mu říkat mnoho a mnoho věcí, které se v mém životě a mé hlavě děly.

....A potom projevoval lásku objímáním, chováním, po­libky. To vše dělal spíš než pro nás pro sebe. O pětadva­cet let starší než matka byl ve věku jejího otce, spisovatele Jana Procházky. Dokonce byl o tři roky starší než Procház­ka. Jeho něžnost tak byla spíš už sentimentální potřebou než dáváním. (Byla vůbec jeho něžnost někdy dáváním?) Co si pamatuju, mluvil o své smrti: „Jsem už starý a brzy umřu, děti.“ Opakoval to tak často, že se z toho stalo otrav­né klišé. Když potom nakonec umřel, kupodivu to nikoho nepřekvapilo. Vlastně mu děkuju, že nám to pořád říkal. Když umřel, pomysleli jsme si: „Táta už byl prostě hrozně starej a umřel. Vždyť jo.“

Jakkoli jsem k jeho výchově měla výhrady, tohle byl dar. Rodič by měl začít mluvit o své smrti včas. Náš táta začal záhy po mém narození, zhru­ba ve svých pětapadesáti letech. Nakonec umřel o víc než třicet let později. Třicet let nás všechny bez ustání připra­voval na svou smrt. Smrt, hřích a Bůh byla jeho oblíbená domácí témata.

Poznal jsem, že jako hříšník byl bych ovšem raději, kdyby Bůh byl. Je velmi těžké být s hříchem sám, jen na vlastní odpovědnost. Každý z nás si mohl všimnout, že hřích už od přírody má určitěj­ší obrysy a hutnější skupenství než Bůh. Hřích tu je, i když Boha nět. — Což je optimistické oproti tezi, že kde není Boha, vše je dovo­leno. (Dostojevskij) (Ludvík Vaculík: Poznámky o hříchu)

.... Který farář nakonec na pohřbu mluvil, už si nepama­tuju. Ale mluvil o hříchu cizoložství tak, jako kdyby ho vymyslely, praktikovaly a nesly za něj zodpovědnost pou­ze ženy. Starší bratři se na mě s Jožinem omluvně otáčeli z první kostelní lavice. Martin Hrbáč, majstr horňácké ka­pely z Velké nad Veličkou, vzadu u dveří kostela zkušeně a moudře pronesl: „Prestreliu.“

Knihu Otec Bůh a matka Láska si můžete koupit zde.