Písničky o sportu

„Vždycky když se vracím z domu důchodců, nemůžu vystát pachy sportovců,“ zpívá Petr Nikl ve své písni Míčky. Poslouchám, chystám totiž právě teď pořad z písní o sportu, a žasnu nad podivností toho textu. Jeden z mých nejoblíbenějších písničkářů (výtvarníků, divadelníků atd.) se v té písničce vyrovnává s pomíjivostí času, se stářím a s tím, co se nedá vrátit. Velmi naléhavě zpívá o nenávisti ke sportu, kterému se dřív také věnoval.

Ale bělobu tenisu postupně vystřídala běloba nemocnic, a tak se najednou na všechno dívá z trochu jiného úhlu. A svoji proměnu vztahu k tomuto způsobu utrácení času nejlíp ve zkratce vyjadřuje verši o tenisových míčcích: „Když přeletí přes plot, nehážu je zpět, kašlu na ten jejich bezstarostný let.“

Tahle píseň je dalším důkazem, že mohou existovat i písničky se sportovními tématy, které jsou hlubší než třeba hymny fotbalových fanoušků anebo agitky (i když možná parodické) jako Zhluboka dýchat s Janem Werichem, případně děsivé songy věnované dávným spartakiádám.

Zajímavým protikladem k Míčkům Petra Nikla může být třeba šedesát let starý song Míč Suchého a Šlitra z komedie Kdyby tisíc klarinetů. Téma je docela podobné, jen Niklův děs je tu nahrazen Suchého nostalgií a osudovostí: „Prolezli jsme všechny světa strouhy za tu dlouhou řadu let, nikdo neví, kolik je v nás touhy ten míč do hry vrátit zpět.“ Takový nenápadný, ale důsledný kabaretní existencialismus!

Jinou silnou, poetickou a krásnou písní je Můj neoblíbenější obránce od Jiřího Smrže. Popisuje s obdivem a něhou nenápadného, ale důrazného hokejistu, který do dějin ovšem nevstoupí, protože „dějiny už obsadili útočníci“. Při poslechu takových textů si vždycky říkám, že nechápu, proč nejsou součástí školních osnov…

Písní o sportu není nijak moc. Možná je to i tím, že ti, kteří písničky skládají, nemají často vztah k jinému druhu pohybu než k tomu na pódiu. Přemysl Rut mi kdysi vyprávěl, že sportuje jen tehdy, když běží za tramvají. Chápal jsem ho a záviděl mu jeho štíhlou postavu. Spousta mých kolegů písničkářů využívá svět sportu jako zdroj humoru. Jiří Dědeček vykřikuje ve svém textu Dres a tretry: „Nikdy více tepláky!“

A přidává popis své tváře „ošlehané hospodskými větráky“. Já se tomu musím smát o to víc, neboť vím, že autor byl kdysi přeborníkem ve skifu. Skupina Jananas donedávna zpívala svůj hit Válka sportu, v němž s úměrnou dávkou ironie zaznívají verše: „Vyhlašuju válku sportu, jděte všichni do kaváren! Forma je dobrá pro dorty, já ji mít nechci!“

Legraci z hlouposti či různých deformací prosvítající občas ze sportovního světa si dělali i Vodňanský se Skoumalem (Oty skoky o tyči), Vladimír Merta (Velkej Mimoň) nebo již zmínění Suchý a Šlitr: „Bíle mě matička oblékla, když jsem šla tenis hrát, od dětských roků jsem sportovala, teď je to na mně znát...“

Nejvíc písniček o sportu napsal zřejmě Ivan Mládek, který si prostě dělal legraci jen tak, většinou bez podtextů, ale také bez nějakého vlastního vymezování (Učitelka boxu, Hrajeme ping-pong aj.).

Téměř zapomenutý song Jiřího Zycha, kouzelně zpívaný Petrem Lutkou v dobách volného sdružení Šafrán, pojednává o tom, jak se místní sportovec Toník, který chodí denně cvičit, zcela odrovnal, když pomáhal děvčeti Anně s praním prádla. A v refrénu se zpívá: „Sport, sport, sport, ranní vstávání, tuží tělo, ochraňuje proti stonání!“

Pořad o sportu v písničkách mám teď už připravený. Nezbývá než zvednout unavené tělo a jít se ven trochu projít. A zkusit třeba alespoň doběhnout tramvaj…