Grigorij Karasin, vedoucí ruské delegace v Rijádu, kde probíhala jednání s Američany, prohlásil, že očekávat průlom už na prvním setkání je naivní.
Foto: Shutterstock
1
Nizozemští vyšetřovatelé vycházejí z toho, že muž, který minulý týden v centru Amsterdamu pobodal pět lidí, měl teroristický motiv. Informuje o tom dnes ...
Když Donald Trump během volební kampaně prohlašoval, že do 24 hodin po svém zvolení zajistí příměří na Ukrajině, jen málokdo to bral doslova. Pro mnohé to však bylo vítané znamení, že jeho administrativa to s ukončením války myslí vážně a že konec bojů je na dohled. Tato iluze se rychle rozplývá. Grigorij Karasin, vedoucí ruské delegace v Rijádu, kde probíhala jednání s Američany, prohlásil, že očekávat průlom už na prvním setkání je naivní. Podle něj je pravděpodobné, že jednání se protáhnou až do roku 2026, přičemž nejbližší možný termín dohody vidí na konci letošního roku.
Pokud Trumpův tým skutečně věřil, že rychlá dohoda o příměří je na dosah, tento předpoklad nejspíš vycházel ze dvou zásadních omylů.
Zaprvé že Rusko bojuje za omezené cíle. Pokud by jich dosáhlo, důvody pro válku by pominuly. Proto američtí představitelé naznačovali, že Kyjev nikdy nevstoupí do NATO, a připouštěli, že Moskva si může ponechat dobytá území. Jenže jak upozorňuje profesor mezinárodních vztahů Eugene Finkel v magazínu The Spectator, „snaha Ruska ovládnout Ukrajinu není vedena územními ambicemi ani bezpečnostními obavami, ale ideologií“.
„V Putinově světonázoru jsou Rusové a Ukrajinci jeden národ – jeden celek a Ukrajina je malé Rusko. Kyjev je podle něj matkou všech ruských měst, kolébkou ruské historie. Tento pohled považuje ukrajinský jazyk za dialekt ruštiny a samotnou Ukrajinu za umělý útvar, produkt západních spiknutí s cílem oslabit Rusko,“ dodává Finkel. Nalezení kompromisu je tak obzvláště složité, ne-li nemožné.
Druhý mylný předpoklad spočívá v přesvědčení, že Washington má na Kyjev rozhodující vliv a že Ukrajinci podepíší jakoukoli dohodu, kterou jim Američané předloží. Ukrajinské postoje by pak nebylo třeba brát příliš v úvahu. Jenže pokračující kontroverze ohledně dohody o ukrajinských nerostech a s tím související hádka v Oválné pracovně dosvědčuje, že Ukrajinci mají vlastní rozhodovací prostor. Možná toto prozření proniká i do Trumpovy administrativy.
„Chci říci, že co se týče ukrajinského odporu, ukrajinský lid a ukrajinská armáda jsou už několik let podceňovány. Ze svých úvah založených na pozorování, ze zpravodajského hlediska, jsem dospěl k přesvědčení, že budou bojovat holýma rukama, pokud budou muset, pokud nedostanou podmínky přijatelné pro trvalý mír,“ prohlásil při slyšení v Senátu ředitel CIA John Ratcliffe.
Pravdou je, že vyjednávání o ukončení konfliktu může trvat roky, i když se jeho výsledné podmínky mohou zpětně zdát samozřejmé. Podívejme se na několik historických příkladů.
Často se mluví o možnosti „zamrznutí“ války na Ukrajině podél frontové linie, podobně jako tomu bylo v Koreji. V červnu 1950 komunistická Severní Korea zaútočila na Jižní Koreu, bleskově se prohnala většinou země a zatlačila jihokorejskou armádu do oblasti kolem Pusanu. Díky přímé americké intervenci se však útok podařilo odrazit a zdálo se, že dojde ke sjednocení Koreje pod vládou Soulu. V listopadu 1950 ale do války vstoupila Čína, která zahnala Američany zpět. Po těžkých bojích se fronta ustálila kolem 38. rovnoběžky, původní hranice mezi Severní a Jižní Koreou. Od července 1951 se fronta téměř nehnula. Negociace začaly 10. července 1951 a skončily teprve 27. června 1953. Klíčovým momentem byla Stalinova smrt, protože i když se Sovětský svaz války přímo neúčastnil, podporoval Severní Koreu a Čínu. Stalinovi se konflikt hodil k oslabení USA, a protože byl stále vůdcem komunistického světa, měl rozhodující slovo.
Podobně ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj evidentně doufá, že smrt Vladimira Putina by mohla válku ukončit. Nedávno dokonce prohlásil, že „Putin brzy zemře“. Putinovi je však 72 let, působí relativně zdravě a jeho rodina má historii dlouhověkosti, takže na jeho brzkou smrt se nelze spoléhat.
Vyjednávání o stažení amerických vojsk z Vietnamu také trvalo několik let. Poprvé se severovietnamská a americká delegace setkaly 10. května 1968. Intenzivní jednání o konci amerického angažmá ale začalo až v srpnu 1969, po nástupu Richarda Nixona k moci. Spojeným státům šlo hlavně o zachování tváře, nalezení způsobu, jak odejít z Vietnamu – a přitom aby to nevypadalo, že nechávají na svého jihovietnamského spojence na holičkách. Průlom nastal až v roce 1972, kdy neúspěšná severovietnamská ofenziva a následné masivní americké bombardování přiměly Hanoj změnit svůj neústupný postoj. Konečná dohoda byla podepsána 27. ledna 1973, avšak válka skončila až v dubnu 1975, kdy Severní Vietnam dobyl Saigon. Bez americké pomoci Jižní Vietnam neměl sílu vzdorovat. Podobný scénář musí být pro Ukrajince noční můrou.
Posledním příkladem je íránsko-irácká válka. V září 1980 irácký diktátor Saddám Husajn nařídil invazi do Íránu, který se tehdy nacházel v chaosu islámské revoluce. Husajn se domníval, že to je skvělá příležitost k rychlému územnímu záboru. Doufal, že revoluční chaos a povstání íránských Arabů mu dopomůžou k vítězství. Írán se ale i přes chaos vzchopil k obraně a k povstání nikdy nedošlo.
V červnu 1982 Husajn nabídl stažení výměnou za příměří, ale íránský vůdce Rúholláh Chomejní to odmítl s tím, že Irák musí být potrestán. Požadoval změnu režimu, zavedení islámské republiky a reparace. Příměří tedy odmítl, naopak rozkázal k invazi do Iráku. Situace se opakovala, tentokrát ale v opačném gardu. Invazní síly daleko nepostoupily a vyhlížená rebelie šíitů, o kterých si Chomejní myslel, že ho jako nevýznamnějšího žijícího souvěrce podpoří, nikdy nenastala. Válka se dostala do patové situace. Přes opakované pokusy sjednat mír konflikt skončil teprve 20. srpna 1988 po úplném vyčerpání obou stran. K žádným územním změnám nedošlo.
Ti, kdo očekávají brzký konec války na Ukrajině, tak mohou čekat ještě dlouho. Současné okolnosti i historické zkušenosti naznačují, že od usednutí za vyjednávací stůl k podpisu dohody o příměří je ještě dlouhá cesta.
00:09
