Je nicméně realitou, že řada lidí je na válečné stezce proti univerzitám. K odstoupení Gayové by nikdy nedošlo bez revolty bohatých donorů z řad absolventů, kterou vedl investor Bill Ackaman, píše Martin Weiss.
Foto: Harvardova univerzita
1
Policisté, hasiči a příslušníci dalších bezpečnostních sborů ve čtvrtek před budovou ministerstva vnitra na Letné protestovali za vyšší platy a zlepšení personá ...
I při známém amerikocentrismu západního zpravodajství by se asi zpráva o rezignaci rektora jakékoli jiné světové univerzity nerozletěla po světě tak jako v případě Harvardu. I v dobách politické polarizace postojů k akademickému světu si tato univerzita udržuje téměř mystický punc kvality.
Když Miloš Zeman v lednu 2022 naposledy jmenoval rektory, celé své vystoupení pojal jako špičkování na adresu poslance Jana Farského, byť ho nejmenoval. Farský tehdy po svém zvolení do sněmovny oznámil, že odjíždí do USA na Fulbrightovo stipendium. Zeman v řeči k akademikům prohodil, že si pročetl jejich životopisy a zaznamenal, že někteří z nich absolvovali Fulbrightovo stipendium. Na Harvardu, dodal po rétorické odmlce. Narážel na to, že zatímco Farský „dezertoval“ z parlamentu kvůli pobytu na provinciální vysoké škole s horším akademickým hodnocením než Univerzita Karlova, tito lidé absolvovali stáž na skutečné univerzitě.
„Prezident dolních deseti milionů“, který často hrál na despekt k tomu, čemu dnes v politice říkáme elity, nicméně předpokládal, že i jeho fanoušci respektují skutečnou špičkovou vědu – a tu že Harvard reprezentuje.
Co dnes Harvard reprezentuje?
Komentátor Andrew Sullivan napsal v roce 2018 sloupek Žijeme dnes všichni na univerzitním kampusu, jenž se ukázal být prorocký. Nejdříve v tom, že se manýry, hodnoty, spory a hysterie progresivních akademických vrstev přelily do mnoha jiných sfér života. A teď lze vlastně říct, že se vlna odrazila od těch jiných sfér a vrací se na samotné univerzity. Odstoupení rektorky Claudine Gayové nelze oddělit od jejího katastrofálního vystoupení před americkým Kongresem, kam byla pozvána spolu s funkcionáři dalších dvou univerzit (další z nich, rektorka Pennsylvánské univerzity, už taky odstoupila). Už pozvání akademických funkcionářů není moc obvyklé, výzvy k odstoupení či jiným akcím, jež někteří kongresmani univerzitám adresovali, jsou rozhodně neobvyklé – jsou to přece nezávislé instituce, do nichž by politici neměli zasahovat.
Je nicméně realitou, že řada lidí je na válečné stezce proti univerzitám. K odstoupení Gayové by nikdy nedošlo bez revolty bohatých donorů z řad absolventů, kterou vedl investor Bill Ackaman. A především bez kampaně, kterou vedl Christopher Rufo, dnes nejúspěšnější aktivista v boji proti tzv. wokeness.
Z dalších zrádných proudů, jimiž musí univerzity navigovat, připomeňme taky rozhodnutí z loňského června, kterým Nejvyšší soud zrušil afirmativní akci při přijímání na univerzity. To je obecný závěr, jenž ovšem vyrostl ze soudního sporu, při němž se prokázalo, že Harvard diskriminuje Američany asijského původu. Funkcionáři amerických univerzit toho mají teď na krku celkem dost.
O woke ideologii, svobodě projevu, „cancel culture“ se píše dost. Zkusme vypíchnout některé aspekty případu Gayové, o nichž se tolik nepíše.
Různé dobře míněné rady akademickým funkcionářům, jichž je dnes publikováno přehršel, zdůrazňují, že se univerzity musí vrátit ke svým liberálním kořenům. Že se musí orientovat na meritokratický ideál, na hledání pravdy, na vědecké objevování, a nepodlehnout nátlaku na to, aby dělaly společenskou revoluci. Jenže americké tzv. Ivy League univerzity byly vždycky instituce, jejichž hlavním posláním bylo formování elit. Před druhou světovou válkou, ještě než prošly významnou reformou, ani moc nepředstíraly, že by byly na prvním místě špičkovými vědeckými pracovišti. Byly to školy, v nichž si synové tradičních amerických elit (takzvaní WASPové, k nimž se přibírala trocha, ale ne moc, nadaných studentů jiného původu) především osvojovali určité hodnoty, určitého ducha. Úspěchy na sportovním hřišti byly stejně nepostradatelné jako nějaké to studium. Byla to přípravka, jež měla socializovat budoucí špičky Wall Street, americké politiky, diplomacie, tajných služeb a podobně.
Po druhé světové válce se univerzity proměnily, stala se z nich centra špičkového výzkumu, otevřely se ženám a menšinám, hlavním přijímacím kritériem se staly výsledky v testech. Jenže zároveň zůstaly tou přípravkou elit. Když se podíváte na biografie špičkových politiků, ale hlavně jejich poradců, na biografie špičkových novinářů anebo soudců, je to očividné. Než v roce 2020 prezident Trump jmenoval soudkyni Amy Coneyovou Barrettovou, tvořili dlouhá léta americký Nejvyšší soud pouze absolventi dvou právnických fakult – Harvardu a Yale.
Připomeňme, že Harvard přijímá ke studiu do ročníku 1600 lidí, a vidíme, jak elitní síto to je.
Za tuto dobu taky univerzity nesmírně zbohatly. Harvard je nejbohatší, sedí na nadačním fondu o hodnotě téměř 50 miliard dolarů. Ostatní elitní univerzity nejsou daleko za ním. Když vystupovaly rektorky těch tří univerzit před Kongresem, reprezentovaly společně finanční sílu téměř sto miliard dolarů. Občas jsou elitní univerzity žertovně nazývány hedgeovými fondy s přidruženou akademickou výrobou.
Ty univerzity jsou tedy nezávislé, nestátní, ale zároveň neziskové. To je taky jeden z důvodů, proč za poslední desetiletí tolik nabobtnal jejich úřednický aparát. Administrátorů je na nich dnes víc než akademiků. To není náhoda – stejně jako to, že se jim a pár akademickým superhvězdám vede dobře, zatímco podmínky začínajících akademiků jsou dost prekérní a školné vytrvale stoupá. Úspěšné neziskovky tuhle tendenci mívají.
Z toho vyplývají i nároky, jaké by ideální vedoucí akademický funkcionář měl splňovat. Musí umět přitahovat akademické superhvězdy, jež jsou pro školu magnet, musí umět jednat s bohatými sponzory, s podnikateli, kteří na výzkumu kooperují, i s politiky (univerzity na výzkumných grantech dostávají dost peněz od vlády, což je taky důvod, proč podléhají tolika vládním regulacím v oblasti občanských práv). Zároveň musí umět uspokojovat studentské a akademické ideologické aktivisty, jejichž ochota vytvářet tlak a chaos v posledních letech vyloženě exploduje. Obvykle tak činí zřizováním dalších a dalších vrstev byrokracie a schvalováním regulí ze sféry neblaze proslulé pod zkratkou DEI – diversity, equity, inclusion.
Abychom si to předvedli názorně – ideální funkcionář musí být schopen řídit instituci, jež produkuje špičkové vědecké výsledky v dobře zpeněžitelných oblastech, a zároveň přijmout ke studiu uchazeče, jehož zkoušková esej spočívala v tom, že napsal stokrát „Black Lives Matter“ (stalo se na Stanfordu).
A ještě by k tomu sám měl být obstojný akademik v tradičním slova smyslu.
Harvardu jakožto elitní instituci se to dařilo. Lawrence Summers, který musel odejít v roce 2006 z důvodů, jež by byly na samostatný článek, je kvalifikovaný ekonom bez ohledu na to, co si kdo myslí o jeho politické kariéře. Jeho nástupce byl historik, jehož knihy získaly řadu cen. A tak dále.
U Claudine Gayové se tuto vzácnou rovnováhu mezi akademickou kvalifikací, instinktem pro operování v politicky náročném prostředí a identitními aktivy (černoška) nalézt nepodařilo.
To neznamená, že by jí úplně scházely schopnosti. V roce 2018 úspěšně předsedala likvidaci ekonoma Rolanda Fryera. To je nadaný mladý ekonom, jenž ovšem, ač sám černoch, publikoval politicky nepohodlné závěry o černošské kriminalitě, vztazích s policií anebo přístupu ke vzdělání. To pochopitelně nebyl důvod k propuštění – tím bylo jako na zavolanou aktivované #MeToo vyšetřování. O rok později Gayová opět úspěšně kočírovala zbavení akademické funkce profesora Harvard Law School Ronalda Sullivana. Ten si znepřátelil aktivizované studentstvo tím, že se ve své soukromé advokátní praxi zapojil do obhajoby padlého hollywoodského impresária Harveyho Weinsteina. Na studenty, kteří by měli být vychováváni k pochopení, že nelze hodnotit advokáta podle klienta, to bylo trochu moc. To ovšem nebylo oficiálním důvodem ke zbavení funkce. Tím bylo narychlo zorganizované vyšetřování atmosféry na koleji, již měl Sullivan za akademiky na starosti.
Takhle se na to musí, mohl by si mnout ruce nějaký fiktivní boss tajného spiknutí amerických univerzitních administrátorů.
Jenže se ukázalo, že Gayová, stejně jako dvě její kolegyně, neumějí „číst místnost“ v pro ně exotickém prostředí Kongresu. Vysvětlování, že to, zda výzvy ke genocidě Židů jsou v rozporu s kodexem projevu Harvardu, „záleží na kontextu“, tam neudělalo tak dobrý dojem jako na akademické půdě.
A v tu chvíli nastoupil Christopher Rufo se svými zjištěními o plagiátorství Gayové. Jeho politický záměr byl zcela průhledný. Jenže zároveň zvolil téma, které ani univerzita, ani mainstreamová média nemohla obejít. Vyhýbal se tomu, aby prohlašoval, že chatrná publikační činnost Gayové (žádná kniha, všeho všudy jedenáct odborných článků) procházela, protože je černoška. Vyhýbal se pofidernímu meritu jejích vědeckých prací (obojího se pochopitelně chopili jiní). Soustředil se jen na plagiátorství, protože na to jsou závazné předpisy. A uspěl.
Možná je to jen jedno kolo z mnoha v současných kulturních válkách. To, že zapojením různých zainteresovaných skupin vznikla zrovna tady a teď kritická masa, je důsledkem nahodilých okolností, jmenovitě války v Gaze. Ale může to odstartovat dlouhodobý pohyb v akademickém světě.
00:02
