Německo 2057 jako totalitní stát: hlavně zdraví

„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka.

Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě. Metoda, jak se totalita nazývá, je státní zřízení nového střihu: nic netřeba vymáhat násilím. Občané nejsou hloupí, chápou, že zdraví je to nejdůležitější, co mají, a proto se rádi měří, váží a preventivně ošetřují.

Chápou, že všechna intimní data je třeba sdílet se státem. Nikdo si přece nemůže být sám lékařem. Že je zakázané konzumovat kávu, cigarety nebo alkohol, je pochopitelné. Stejně jako to, že stát vymáhá pravidelné sportování. Člověk navíc smí žít jedině s partnerem, jehož imunitní systém je kompatibilní s jeho vlastním. I to dává smysl.

Kdyby kniha nevyšla roku 2009, příběh by vyzněl jako komentář k pandemii covidu. Juli Zeh, jíž bylo v době vydání pětatřicet let, dosáhla nebývalého úspěchu. Přinejmenším od té doby vystupuje nejen jako spisovatelka, ale i jako jedna z nejvýraznějších veřejných intelektuálek Německa. Její knihy jsou navíc čteny na pozadí tradice, k níž bývá řazen třeba Émile Zola. Autorka se totiž nepřestává vracet k „velkým“ morálním, politickým a duchovním otázkám. Její postavení je o to pozoruhodnější, když uvážíme, že Zeh v sobě kloubí roli spisovatelky i ústavní soudkyně. Vzletně řečeno, spojuje skutečnost s poezií.

Když autorka roku 2020 vydala ke knize komentář Fragen zu Corpus Delicti (Otázky ke Corpus Delicti), slýchala, že pandemii zneužívá ke snadnému finančnímu zisku. Ale proč by autorka své dílo, které stojí na reflexi doby, neměla promýšlet v kontextu jejího vývoje? Zeh navíc ubezpečuje: Popisuji totalitní společnost, Německo není totalitní společnost. Dystopie navíc neusiluje ani o vypracování prognózy. Není obrazem budoucnosti, spíš extrapoluje výrazné rysy přítomnosti.

Když kritici poselství románu omezují na reflexi covidové doby, dosvědčují nedostatek představivosti. Vždyť naše doba je zrovna ve vztahu k tělu a zdraví výjimečná – i bez covidu. Fyzická síla se stala skoro nepodstatnou – člověk si opatří vše, co potřebuje, bez vynaloženého tělesného úsilí. Vystačí si skoro i bez fyzického přemisťování. Jenže právě nepotřebnost těla vytvořila prostor pro to, abychom s ním zacházeli jako s kultovním objektem. Při procházce městskými centry zjišťujeme, že mizí obchody s duchovními potřebami, zatímco přibývají obchody a služby, které se zaměřují na tělo: drogerie, lékárny, nehtová studia, nutriční poradce, obchody se zdravou výživou.

Juli Zeh nás v knize uvádí do světa, v němž starost o tělo zcela převládla.

Celý esej Terezy Matějčkové si můžete přečíst v knize Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, která právě vychází v Edici Echo. Koupit si ji můžete zde.