Samozřejmě fandím Edmontonu. Doufám, že díky němu celou soutěž po jednatřiceti letech zase vyhraje kanadský tým, vroucně si to přeju, píše Lukáš Novosad.
Foto: Shutterstock
1
Do Česka před víkendem přichází zimní počasí. Do soboty očekávají meteorologové sněhové přeháňky nebo sněžení, mrznout může i přes den. Od neděle se začne ...
Začalo finále Stanley Cupu čili nejlepší hokejové soutěže světa: kanadsko-americké Národní hokejové ligy neboli NHL. Pro letošek je to bezesporu jeden ze sportovních vrcholů, a to bez ohledu na to, že nás zanedlouho čeká fotbalové mistrovství Evropy a letní Hry XXXIII. olympiády v Paříži. Důvodů k sebevědomému tvrzení o závažnosti závěru zahraniční ligy je celá řada, však se o tom přesvědčíme. Úvodem podotkněme, že první utkání mezi týmy Florida Panthers a Edmonton Oilers se odehrálo v noci na neděli – vy už tedy výsledek znáte, zato já v okamžiku, kdy své řádky píšu, nevím ještě nic a mohu se leda opájet radostí z vlastních hokejových představ.
Ne že by byly nepatrné. Jakmile je ve finále kanadský tým, což je událost bohužel spíše zřídkavá, hned mě mač zajímá mnohem více a snům se intenzivně oddávám. Patřím totiž ke generaci, kterou v devadesátých letech zasáhla mánie sbírání hokejových kartiček sumarizujících výkonnost jednotlivých hráčů, a sada Pro Set ze sezony 1991/1992, tedy vlastně z druhého ročníku, kdy se NHL směli kloudně účastnit Východoevropané, patřila k těm, z níž vlastnit co nejvíce karet byla posedlost i způsob, jak se vytáhnout před podobně postiženými spolužáky. Prosetky byly úžasné: byl to zásah grafickým designem hluboko do duše – a navíc podmanivě voněly.
Sympatie jedné generace českých kluků k zámořským mančaftům rodily se právě tehdy, přičemž bylo zřejmé, že karty na tom mají zásadní podíl. Dodnes je těžko říct, co u koho rozhodlo, komu bude fandit – ale jistě to nebyla samotná hra, jelikož vidět zápasy NHL v televizi bylo před třiceti lety skoro nemožné. Chodili jsme do školy, a tak nás rodiče nenechali dívat se v noci nad ránem na satelitní vysílání. Proto nás formoval, zřejmě skrze karty, opravdu především design: barvy jednotlivých týmů a jejich loga. Oproti české lize byly prosté reklamy – led byl čistý a na dresech skvěla se pouze klubová značka. Hráči vypadli jako rytíři a hokejový zápas působil jako kolba.
Vybíral jsem si stejně jako kamarádi, tedy namátkou, a rozhodl se pro Winnipeg Jets, nejúžasnější tým světa. Ve městě jsem sice nikdy nebyl, ale jeho jméno znělo indiánsky. To mě přitahovalo, takže mi nevadlo, že jsem chvíli nerozuměl, co znamená týmové jméno a co zobrazuje logo. Nevadilo mi ani to, že Winnipeg patřil k mizernějším týmům soutěže, přestože v něm hráli takoví titáni Keith Tkachuk, Teemu Selänne nebo Nikolaj Chabibulin. Zásadním zraněním v životě dospívajícího chlapce bylo až přestěhování klubu do amerického Phoenixu, když ve Winnipegu přestali mít na NHL peníze. Od té doby zásadně držím kanadským týmům, protože skrze jejich úspěchy chci trestat americké zbohatlíky za křivdu, jíž se mi v dětství dostalo.
Letos mám šanci, samozřejmě fandím Edmontonu. Doufám, že díky němu celou soutěž po jednatřiceti letech zase vyhraje kanadský tým, vroucně si to přeju. NHL sice nese přídomek, v kterém se jako první v pořadí uvádí ta severní země Severní Ameriky, jež by se tím pádem mohla jevit úspěšnější, leč naposledy ligu pro Kanadu vyhráli Montreal Canadiens v roce 1993. Od té doby byl kanadský mančaft ve finále pouze šestkrát, takže „kolébka hokeje“ na své velké vítězství dlouho čeká a správní hokejoví fanoušci spolu s ní. Letos by toto čekání mohlo skončit, jelikož Edmonton má skutečně mimořádně kvalitní tým opřený o tahouny Leona Draisaitla a především kapitána Connora McDavida, možná nejlepšího hráče současnosti.
Spolu tvoří vyrovnaný útočný pár: ostatně oba za svých dosavadních pouhých sedmašedesát zápasů v play-off nasbírali 105 a 106 kanadských bodů (statistika platná před finále). Tím dávají vzpomenout na osmdesátá léta, kdy Oilers získali svých pět titulů, jelikož jejich kádr představoval tehdejší Dream Team: v útoku Wayne Gretzky, Jari Kurri, Mark Messier, v obraně Paul Coffey… a další a další slavní a zvuční hráči. Leč od posledního vítězství v roce 1990 se Edmonton do finále podíval už jenom v roce 2006. Takže teď… teď je šance, snad se to podaří.
Ale i kdyby ne, je letošní finále už tak přitažlivé mnohými jinými statistickými výčty: na Floridě se hraje finále popáté za sebou (třikrát ho hráli Tampa Bay Lightning – a dvakrát vyhráli –, teď podruhé za sebou Florida). Hrají týmy, které se v play-off NHL setkávají poprvé a které mezi sebou dělí největší vzdálenost, jakou kdy ve finále NHL týmy musely překonávat: stadiony Oilers a Panthers jsou od sebe vzdáleny 4 089 kilometrů (pro srovnání: vzdálenost mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem Česka činí 493 kilometrů). Jde o dva týmy, které mají na soupisce čtyři nejvýše první draftované hráče před deseti lety. Navíc za Edmonton hraje útočník Corey Perry, jenž se dostal do pátého finále s pátým týmem. A zmíněný Connor McDavid může hypoteticky vyšplhat historicky na druhé místo v počtu bodů získaných během jednoho play-off…
Zkrátka, je na co se dívat. A vyhraje Edmonton. Čili Kanada. Tak.
00:02
