„Izrael je založen na naději.“ Spisovatel Singer o úspěších a problémech židovského státu

Kniha Start-up Nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku, popisující, jak se židovský stát proměnil v technologickou velmoc, se v roce 2009 stala bestsellerem. Po 14 letech její autoři Dan Senor a Saul Singer vydali navazující dílo Duch Izraele: Pozoruhodná odolnost rozděleného národa v turbulentním světě. Všímají si v ní zajímavého fenoménu. Přestože Izrael leží v nebezpečném koutě světa obklopen nepřáteli a Izraelci mají pověst rozděleného a hašteřivého národa, v žebříčcích štěstí a spokojenosti obyvatel se pravidelně umísťuje v čele, má nízký počet sebevražd i „smrtí ze zoufalství“ a jako jediný vyspělý stát na světě má nadprůměrnou porodnost.

A i přes neustálé stěžování jsou Izraelci optimističtí ohledně budoucnosti. V rozhovoru Saul Singer vysvětluje, kde se tento optimismus bere, co ho ohrožuje nebo jak izraelskou společnost ovlivnil teroristický útok Hamásu 7. října 2023.

Všiml jsem si, že jedna linka spojující fenomény, které činí Izrael výjimečným, je reakce na okolní nebezpečí a role armády. Myslíte, že neustálé konflikty kolem Izraele hrají roli v jeho úspěchu, protože spojují lidi a pomáhají soustředit se na to důležité?

Je pravda, že chronický pocit nebezpečí, pocit, že musíme bránit naši zemi, do jisté míry lidi spojuje. Je to připomínka, že jsme všichni na jedné lodi. Takže i pokud se politicky neshodneme, nakonec bojujeme spolu jeden za druhého. Je to obzvláště jasné po 7. říjnu. Ale když jsme psali tuto knihu, uvědomili jsme si, že to není jen armáda nebo pocit nebezpečí, co izraelskou společnost drží dohromady. Izraelci se totiž snažili různými způsoby propojovat vždy. Existují tedy i další kulturní aspekty, instituce a způsoby života, které činí izraelskou společnost soudržnou.

Které kulturní aspekty to jsou?

Vezměme třeba otázku štěstí. Studie ukazují, že to, co činí lidi šťastnými a chrání je před mnoha negativy moderního života, je propojení s dalšími lidmi. Po stovky tisíc let jsme se vyvíjeli jako společenská zvířata. Lidé nejsou stavěni na to, aby žili osamocení. Moderní společnost se ale stala svým způsobem nehumánní tím, jak přehnaně akcentovala individualismus. Co je neobvyklé na Izraeli a na Židech, je to, že se nevnímáme jen jako jednotlivci. Budování velmi silných komunit nám pomohlo přežít po dva tisíce let v exilu. Když se známý britský rabín Jonathan Sachs ptal historika Paula Johnsona, co se dozvěděl při psaní Dějin židovského národa, tak mu Johnson odpověděl, že zatímco některé společnosti jsou velmi individualistické, jako Spojené státy, a další naopak velmi kolektivistické, na Židech je zvláštní, že se jim podařilo vytvořit rovnováhu mezi individualismem a kolektivismem. Myslím, že právě toto Izrael definuje. V knize máme kapitolu o konceptu gibuš. Toto hebrejské slovo nelze úplně přeložit, znamená ale něco jako proces vytváření sociální soudržnosti. A Izraelci se už od velmi mladého věku učí v duchu tohoto principu důležitosti sociálního propojení. Dám vám příklad. Se ženou jsme se před třiceti lety přestěhovali z Ameriky do Izraele, naše děti se již narodily v Izraeli. Jednou si nás do školy jako rodiče zavolali kvůli problému, který nás zaskočil – třída prý nebyla dostatečně jednotná. Jako rodilí Američané jsme byli překvapeni. Co je to vlastně školní třída? Pro nás to nebylo nic víc než kolektiv jednotlivých dětí. V Izraeli je ale důležitější, aby třída měla nějakou vyšší kolektivní identitu, ne jen tu, že se něco společně učíte. Takže tento důraz na kolektiv u Izraelců začíná ve velmi mladém věku a pokračuje přes mládežnická hnutí až po armádu.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.