Mráz přichází z Číny

ÚHEL POHLEDU: A je to potvrzeno. Druhou největší ekonomiku světa skutečně dusí deflace. Čínští statistici ohlásili, že spotřebitelské ceny v červenci meziročně klesly o 0,3 %. Navíc zlepšení je v nedohlednu. Ceny na začátku výrobního řetězce v Číně totiž klesají už desátý měsíc v řadě. Index cen výrobců (PPI) dosáhl hodnoty minus 4,4 %.

Tohle si čínští soudruzi za rámeček nedají. Sázeli totiž na to, že po opuštění 3 roky trvajících koronavirových restrikcí čínská ekonomika dupne na plyn. Jenže to částečně platilo jen v úvodu tohoto roku, a to ještě díky pomoci nízké srovnávací základny. Nyní narůstají obavy, aby Čína nevstoupila do éry nulového nebo záporného cenového růstu, který by vedl k odkládání spotřeby Číňanů a propouštění u čínských firem. A že takové příklady neznáme? Ale ano – a také z Asie. V takovém Japonsku spotřebitelské ceny a mzdy stagnovaly po celou generaci a přesně z těchto důvodů se tam hovoří o „ztracených desetiletích“.

Mezi námi, ani zde nemám zcela „mainstreamový“ názor, nýbrž mám názor korespondující s pohledem klasické, respektive rakouské, respektive monetaristické ekonomie: totiž že deflace nevadí a je zcela normální i zdravá, pokud je způsobena růstem produktivity. Co ale vadí, a to připouštím i já, je deflace způsobená rychlým, živelným, nekontrolovatelným smršťováním peněžní zásoby, skrze které vysychá likvidita v bankách a které způsobila centrální banka tím, že přepískla svůj boj proti inflaci. A zdá se, že to je přesně tento případ. Je to případ, který končívá v lepším případě recesí.

Čínský růst v posledních letech byl hlavním tahounem růstu globální ekonomiky. Nervozita z posledního vývoje v Číně proto nekončí u čínských hranic. Čína je první ekonomikou skupiny G20, která hlásí meziroční pokles spotřebitelských cen od posledního záporného údaje od srpna roku 2021, kdy deflaci hlásilo Japonsko. V Číně ani řada opatření na podporu ekonomiky z poslední doby nedokázala podpořit aktivitu – ale to překvapí jen zarytého podporovatele státních intervencí. V posledních týdnech čínští politici oznámili třeba opatření na podporu prodeje automobilů a spotřebičů a některá města zmírnila omezení prodejů nemovitostí. Čekám proto, že čínská vláda a centrální banka přijdou se silnějším kalibrem podpory a zalijí ekonomiku penězi. Což je přesně to nejhorší, co Čína může udělat: ode zdi ke zdi, ekonomiku hrubě vychylovat z rovnováhy.

Problém se totiž neskrývá v nedostatku podpůrných opatření (jak si nejspíš čínští soudruzi budou myslet), ale v řadě nerovnováh napříč čínskou ekonomikou. Na první pohled každý vidí přehřátý realitní trh. Konkrétně v mnoha čínských městech došlo k nafouknutí bubliny u cen nemovitostí. (Došlo k tomu nenápaditě a klasicky skrze nesmyslné snížení úrokových sazeb centrální banky a tisk peněz.) A protože byly investice na realitním trhu tlačeny za pomoci masivních investic a půjček, vedlo to v Číně ke skokovému nárůstu veřejného i soukromého dluhu. To činí čínskou ekonomiku ještě zranitelnější. Jak z toho ven? Složitě. Tedy – vlastně jednoduše, recept by zněl pustit do Číny více trhu a centrální banka by si měla sednout na ruce a hlavně nic nedělat. Ale pro soudruhy je těžké vydržet nic nedělat.

Čína se proto žene za udržením silného růstu všemi způsoby. Což je dlouhodobě neudržitelné. Krom jiného i proto, že ze stále vyššího základu se roste čím dál hůř. Navíc stárnutí čínské populace a klesající porodnost budou stále víc odkrývat demografické problémy. Čína se v příštích letech a desetiletích už těžko bude moci opírat o dostatek levné a plně loajální pracovní síly. Stárnutí čínské populace navíc zvýší nároky na důchodový systém nebo sociální péči. Ale hlavně: Čína nyní potřebuje srovnat nerovnováhy tím, že bude chvíli klesat, že projde očistnou recesí. Což je přesně to, co jí politici nechtějí dovolit.

Pro nejbližší měsíce nás musí zajímat, že Čína hlásí v červenci také výrazný pokles vývozu i dovozu. Za této situace se nebojíme nijak výrazného růstu cen komodit, které Čína jinak hladově skupuje. Pro akciové trhy ale slabost čínské ekonomiky znamená další potíž poté, co Fed stále uvažuje nad zvyšováním úrokových sazeb a ratingové agentury se rozhodly zhoršovat ratingové hodnocení nejen velkým ekonomikám (USA), ale také bankovním domům na americkém trhu. A poslední ranou je pak to, že Itálie zavádí 40procentní daň z letošních mimořádných zisků bank. Nad globálními akciemi i bankami se tedy stále víc stahují mraky a další impulz tentokrát přichází z Číny.