Sérii výbuchů a dalších incidentů v Evropě, včetně explozí v muničním areálu v českých Vrběticích z roku 2014, pomáhali koordinovat ruští špioni manželé Šapošnikovovi, uvádí server Insider.
Foto: Policie ČR
1
Do Česka před víkendem přichází zimní počasí. Do soboty očekávají meteorologové sněhové přeháňky nebo sněžení, mrznout může i přes den. Od neděle se začne ...
Padlo zřejmě poslední slovo k vrbětickým výbuchům. Policie uzavřela vyšetřování se závěrem, že za nimi stála ruská vojenská rozvědka. Někteří čelní politici i orgány jako BIS zprávu pojednali jako zásadní průlom – jako by se konečně pravda ukázala... nebo něco v tom duchu. Přitom pravdou je téměř opak.
Pohybujeme-li se ve sféře špionážních historií, pak samozřejmě existuje něco jako nejpravděpodobnější, věrohodné vysvětlení, jež všichni považují za platné. Mohou ho upravit jen po letech otevřené archivy, a pokud se neotevřou nebo neexistují, tak nic. Takto byla vrbětická událost prezentovaná, takto ji pojaly například i různé země, které na základě našich tvrzení a prezentací přistoupily k solidárnímu vyhoštění ruských diplomatů.
Ale my se pohybujeme ve sféře trestního řízení. Událost vyšetřovala Národní centrála proti organizovanému zločinu, policejní orgán, pro podezření ze spáchání trestného činu. A vyšetřování uzavřela s tím, že není možné nikoho obžalovat, a rozhodla o odložení věci.
Měřítkem policejní práce není, že třeba ředitel BIS prohlásí, že „NCOZ odvedla špičkovou práci na velmi složitém případu a prokázala, že důstojníci ruské vojenské zpravodajské služby GRU provedli na našem území odporný útok“. Měřítkem policejní práce je, že je podána obžaloba, která obstojí u soudu. V běžné řeči můžeme se slovem „prokázala“ zacházet volně, i novinář může něco prokázat. Ale jedná-li orgán činný v trestním řízení, pak je měřítkem soud. Policie a po ní dokonce i státní zástupci už takhle například „prokázali“, že se trestného činu dopustila ministryně Vlasta Parkanová anebo ředitel Ředitelství silnic a dálnic Alfréd Brunclík i další. Po dvanácti letech teď víme, že nedopustil.
Tím nemá být řečeno, že Rusové ten útok nespáchali. Ale pro společenskou hygienu je důležité nepřistupovat na změkčené standardy věrohodnosti.
Co se týče věci samotné, musíme si připustit, že toho dnes nevíme zásadně víc než v dubnu 2021. A tehdy jsme toho věděli nejvíc z reportáže organizace Bellingcat ve spolupráci s Respektem. Reportáž se evidentně dílčím způsobem opírala o informace, jež lze získat jedině od státních orgánů, od tajných služeb. Nechceme zde práci Bellingcatu snižovat, mnoho jeho informací se potvrdilo či působí věrohodně. Včetně jejich práce s ruskými zdroji, i když šéf Bellingcatu tuším nedávno někde potvrdil, že jejich zdroje vysychají. A třeba poslední velká kauza, na níž se Bellingcat podílel, rozkrytí ruského autorství tzv. havanského syndromu, měla spíš špatné recenze.
Stejně tak nechceme snižovat práci Respektu, i když musíme připomenout, že rok před Vrběticemi zveřejnil, evidentně na základě poznatků BIS, zavádějící informace v tzv. kauze ricin. Připomínáme to všechno proto, že stav, kdy se veřejnost musí jako na nejkompletnější zdroj informací spolehnout na jedno zahraniční médium, a to zase na úniky – či možná na kolaborativní sdílení – informací tajných služeb, není uspokojivý.
Některým složkám to asi uspokojivé připadá. BIS se nedávno rozhodla usilovat i o mezinárodní proslulost, když zveřejnila své varování před ruskou vlivovou sítí financovanou ukrajinským oligarchou Medvedčukem. Opět zde hrály roli informace (stížnost na „velké bankovky“ politika AfD Bystroně), jež těžko mohou pocházet odjinud než z odposlechů.
Tam pravda snad nakonec vyjde najevo, protože to, zda nějaký politik – občan EU dostal, nebo nedostal peníze, je pro policii patrně zjistitelné.
Nějaké nové informace o Vrběticích v souvislosti s koncem policejního vyšetřování přišly. Ale ne z policejního vyšetřování, nýbrž opět od Bellingcatu. A to o rodině našich spoluobčanů Šapošnikovových. To, že Elena Šapošnikovová získala v roce 2004 české občanství až na intervenci ministra vnitra Stanislava Grosse, zní věrohodně, ale stejně by to bylo lepší slyšet od českých orgánů. V každém případě to odložení znamená, že nevyjasněná zůstane role řady osob, mimo jiné jednatele obchodníka se zbraněmi Imex Petra Bernatíka mladšího, manželů Šapošnikovových, z nichž Nikolaj mezitím stačil umřít, a jejich syna a dcery, kteří tu jsou taky s námi.
O Vrběticích víme tedy méně než o jiných fyzických zásazích ruských tajných služeb v cizině, třeba o vraždě Alexandra Litviněnka, pokusu o otrávení Sergeje Skripala nebo o vraždě gruzínského uprchlíka Khangoshviliho v Berlíně v roce 2019 (tam to bylo snazší o to, že ruský pachatel byl na místě dopaden). Přesnější poznatky o pohybu ruských agentů na našem území prostě chybějí.
Dnes je zvykem se tvářit, že patříme mezi země, jež Západ již dlouhá léta varovaly před ruskou agresivitou, již bral na lehkou váhu. Jenže vidíme, že v roce 2014 si u nás mohli ruští agenti rejdit stejně snadno jako na Západě. V té době vedl odbor kontrašpionáže v BIS Michal Koudelka.
00:02
