Pelé a papež Benedikt: významnější konec roku hned tak nezažijeme

KOMENTÁŘ

Pelé a papež Benedikt: významnější konec roku hned tak nezažijeme
Pelé v roce 1958 na FIFA World Cup. Zleva Didi, Pelé a Gylmar. Foto: Aftonbladet
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Říká se, že člověk míní a pánbůh mění: o tomto víkendu je to svatá pravda. Vždyť včera ráno jsem plánoval sloupek o zemřelém fotbalistovi Pelém, protože jeho skon je událost jistěže nepominutelná, přesto na ni v Echu osobně laděným komentářem prozatím nedošlo. Chtěl jsem se vyznat, že Pelé byl výjimečný i pro nás, kteří – protože jsme se narodili dávno poté, co „král“ ukončil svou kariéru – jsme ho nikdy neviděli na hřišti, a nemohli jsme tak zažívat okamžiky, kdy podle pamětníků „jásot stadionu byl tak jednolitý, že se o něj (tedy o Pelého) téměř zastavil padající déšť“.

Zaujal nás i jako bafuňář, jenž na veřejnosti vystupoval vždy s úsměvem, dětskou jiskrou v oku a dobrotivým výrazem, dokonce s jistou plachostí. Ale hltali jsme i stará videa s jeho kousky – tedy když jsme se k některým jako děti náhodou dostali (v éře YouTube je to snadné, v devadesátkách nebylo).

 

Hodlal jsem připomenout, že Pelé byl nejspíš první světovou černošskou superhvězdou (basketbalista Michael Jordan přišel až mnoho let po něm). Takové postavení s sebou přinášelo i bizarní chvíle, a tak Pelé například hrál ve filmu z prostředí koncentračního tábora a parťáka mu dělal Sylvester Stallone, který mu při utkání zajatců s německou nacistickou reprezentací kryl záda jako brankář… (a který na něj s úctou vzpomněl na svých profilech na sociálních sítích).

A chtěl jsem také vzpomenout, s jakou láskou na Pelého vzpomínali jiné legendární „kopačky“, třeba nejlepší německý plejer Franz Beckenbauer, jenž s ním hrál v Americe v jednom klubu, nebo jeden z našich nejlepších – Josef Masopust. Jeho kamarád, který proti němu hrál finále mistrovství světa (řekněte si tu větu nahlas a prožijte ji, abyste plně pochopili její význam). A který mnohokrát vyprávěl, jak se Pelé na mistrovství v zápase s Čechoslováky zranil a jak vydal Masopust pokyn mančaftu Pelého šetřit a odstupovat od něj, když má u nohy míč (protože v těch dobách se ještě nestřídalo, takže hráč musel dohrát se zraněním nebo odstoupit a de facto oslabit svůj tým). Na což Pelé dojatě a vděčně vzpomínal, přičemž v samotném zápase se rozhodl fair play svých protivníků oplatit a neútočit na ně, takže nic nevymýšlel a jenom přihrával spoluhráčům.

Byl bych o tom psal obsáhleji, než jak je to podáno teď. Jenže jak jsem již přiznal v první větě, Bůh mé plány změnil, protože v sobotu dopoledne zemřel papež Benedikt XVI. Rázem tak přibyl druhý významný muž, jehož odchod se sluší, byť napoprvé jen kraťoučce, pojednat (nechci soudit, který z obou nebožtíků byl svým životem a dílem pro svět významnější – obzvlášť když si uvědomíme, že Pelé pocházel ze silně věřící země a že fotbal je, jak se rádo říká, největší světové náboženství).

Benedikt XVI. patřil k lídrům s mizerným mediálním renomé (ostatně u málokterého papeže lidé tak rádi trvali na jeho původním občanském jménu). Je to zvláštní, jelikož to byl mimořádně sečtělý, vzdělaný a znalý člověk, a to nejen katolické nauky, velmi dobře se vyznal také v díle Martina Luthera a v luteránství vůbec (inu, Němec).

V okamžiku jeho skonu si uvědomuji, že jsem k němu sám byl nespravedlivý a příliš se o jeho myšlení a psaní nezajímal. Jistěže ke své škodě, vždyť už jen jediná jeho věta stojí za úvahu, jak se ideji dostat na kobylku a dobře ji pochopit: „Kristus nás nezachraňuje navzdory našemu lidství, ale prostřednictvím něho.“

Benedikt byl učenec starého střihu, čímž nemyslím z počátku minulého století, nýbrž opravdu původního formátu. Muž nasávající znalosti, autor obrábějící je v hlavě, kombinující je do nových celků. Tvůrce, který nepotřeboval potlesk, protože cennější pro něj byla pravda a rovnocenná diskuse s někým, kdo jej byl schopen vnímat. Přitahoval, alespoň mě ano, svou suverénní odolností vůči kvaltu doby a vůči jakýmkoli módním vlnám. Zastavit se, poodstoupit, přemýšlet, dát nápadu času, aby se přerodil do myšlenky, to byly jeho způsoby.

A snad proto mnohé tolik překvapil svou rezignací na papežský mandát. V době, v níž se omyl či nedostatek stal samozřejmostí (kdekterý výrobek přichází do prodeje nehotový, což nevadí, protože se počká na jeho aktualizaci), učinil papež z omylu či osobního přiznání nedostatku opět cosi vzácného, výjimečného, co přináší poznání a oddech s novým počátkem. Není-li už toto postoj filozofický, pak co jiného? Může ostatně být větší pocta, než jakou svému služebníku prokázal Bůh, když si jej k sobě povolal na sklonku času a na prahu času nového?

A jelikož boha fotbalu povolal Nejvyšší jen o dva dny dříve, lze se myslím bez uzardění oddat přesvědčení, že Bůh má do začátků kromě učenců rád i fotbal.

×

Podobné články