Když jsme ještě věřili ve svobodu projevu

Kdyby vám někdo před patnácti lety řekl, že se ve vládních útrobách rodí myšlenka podporovat stem milionů ročně soukromá média, řekli byste mu, že se zbláznil. Na něco takového se tehdy u nás ani v Evropě nehrálo. Byly tu veřejnoprávní televize a rozhlasy jako historicky vzniklý případ sui generis a pak tu byla nezávislá média. Každý chápal, že mezi nimi má být důstojná vzdálenost. Když se počátkem devadesátých let rozšířila spekulace, že má být nějaká frekvence a studiový objekt využit ke zřízení „vládní vlnky“, každý to samozřejmě chápal jako nepřijatelné.

Zcela ojedinělý byl nápad Jakuba Patočky, pozdějšího šéfredaktora webu Referendum, že by stát měl zřídit a financovat veřejnoprávní deník (tehdy ještě někoho vzrušovaly deníky). Nápad byl považován za kuriozitu, v neposlední řadě proto, že Patočka v jisté, tehdy prominentní kauze naletěl třicetileté ženě vydávající se za třináctiletou holčičku – a jako takový se nejevil jako nejlepší garant toho, jak má vypadat spolehlivé a nezaujaté zpravodajství.

Ale tehdy ještě neexistovaly dezinformace.

Když tu v těch zatracovaných devadesátkách vycházel odporný plátek jménem Špígl, nikoho vážně nenapadlo ho zakázat. Když se tu šířil konspirační text o kořenech listopadové revoluce známý jako analýza pana Dolejšího, nikdo ji neoznačil za ruskou propagandu, kterou je třeba v zájmu veřejné hygieny zakázat. Je to zapomenuté, ti mladší to ani neznají. Protože jsme to přežili a demokracie i svoboda projevu zůstaly nedotčeny. Ještě po začátku války s terorismem, když kolem roku 2003 byly v Evropě na vrcholech žebříčků bestsellerů knihy prezentující názor, že teroristické útoky 11. září ve skutečnosti zorganizovali Američané sami (třeba Die CIA und der 11. September od Andrease von Bülowa nebo L’effroyable Imposture od Thierryho Meyssana), tak kolem toho bylo jisté mrzení. Ale zas ne tak velké, a to nejen proto, že antiamerikanismus patří do myšlenkové výbavy vzdělaného Západoevropana. Bylo jasné, že nelze zakazovat knihy kvůli tomu, že prezentují nějaké názory na událost veřejného zájmu.

Od té doby se mnohé změnilo. Těžko říct přesně, co – autor tohoto komentáře se přiklání k výkladům Martina Gurriho či třeba Antonia Garcíi Martíneze, ale jsou možné i jiné výklady a jiné faktory. Ale výklad jmenovaných spočívá v zásadě v tom, že se vládnoucí struktury a etablovaná média nemohou vzpamatovat z nástupu internetu. Ten způsobil, že, zatímco, obrazně řečeno, dřív politici a lídři řečnili k nastoupenému lidu z tribuny, dnes jeden každý z toho lidu na ně může vykřiknout svůj protinázor. Kritéria toho, co je správná informace, se rozpadla. A médiím to zničilo dosavadní ekonomický model.

Alternativní výklad je ten, že masy lidí jsou dnes mimořádně hloupé a podléhají organizovaným kampaním dezinformátorů. Jedině tak je možné vysvětlit, že lidé už nedůvěřují autoritám, kterým dřív důvěřovali, a nehlasují pro politiky, pro jaké dřív hlasovali.

Od tohoto druhého výkladu se odvíjejí koncepce boje proti dezinformacím, jako je ta, o níž referoval Deník N. Vypracovali ho pracovníci Úřadu vlády a ministerstva vnitra v čele s vládním zmocněncem pro oblast dezinformací Michalem Klímou. To nejchytlavější na něm je, že počítá se stem milionů korun ročně pro „nezávislá média“ a s padesáti miliony korun pro neziskové organizace, které se zabývají bojem s dezinformacemi.

Člověk žijící mediálním byznysem to vnímá jinak než laik. Profesionál ví, že situace mediálních domů je prekérní. Vnímá události dále zhoršující byznysové prostředí, například končící podporu Googlu v důsledku nové podoby autorského zákona. Vnímá zužování konkurenčního prostředí, kde nejnovějším krokem je převzetí zpravodajského webu Novinky.cz gigantem Seznam. Je mu i jasné, že toto všechno ví Michal Klíma, který několika mediálními domy prošel v roli vrcholového manažera. Ten svět není tak velký, všichni, kdo v branži něco znamenají, se navzájem znají.

Ale před objevem dezinformátorů před branami by nic z toho nešlo. Každému by bylo jasné, že státní dotování nezávislých médií je bezmála totéž jako zřízení státních médií. A svým způsobem horší, protože ta média se budou dál tvářit jako nezávislá, ale ohled na to, odkud přicházejí peníze, se redakcí rozšíří – to ví každý, kdo někdy pracoval v médiích.

A za padesát milionů korun by si stát pořídil oddanou klaku aktivistů. Částečně by šlo o organizace, které v jiných svých aktivitách třeba lobbují vládu, předkládají jí požadavky, vystavují hodnocení, referují o ní v zahraničí. Jak by asi jejich informování vypadalo?

Je to zkrátka primárně mocensko-ekonomický záměr. Ideologové, experti či aktivisté tu hrají tu užitečnou roli, že bez jejich teorií by si s takovýmto nestydatým šméčkem nikdo netroufl přijít.

Protože dnes se média u nás i v cizině až příliš často živí prodejem narativu. Prodávají pocit, že s nimi můžete být na správné straně a proti té špatné. Proto se taky nebojí, že jim kdekdo bude moci říct: Já nevím, jestli vám mám věřit, když jste placení vládou. Vyvinula pro to nové formáty, jako je factchecking, ideální způsob psaní názorových textů jinými prostředky. Na všechno se našroubuje jednoduchý mustr dezinformací a kremelského vlivu. O fakta tu nejde. Jinak by třeba nebylo možné, aby novináři, kteří šířili story o tom, že se tu pohybuje ruský agent s ricinem, vyšli z toho hoaxu bez reputačního šrámu. Jinak by nemohlo docházet k situacím, kdy se kolektivnímu generátoru jakoby zavaří mozek a není schopen rozhodnout, zda to, že Poláci nepouštějí přes běloruskou hranici Lukašenkem dovážené blízkovýchodní uprchlíky, je další ukázka polského protofašismu, anebo boj proti hybridní válce. A to zůstáváme u nás doma a necháváme stranou to, že za Atlantikem se pro řadu i inteligentních lidí stalo prostě normálním, že Bílý dům a trestněprávní orgány spolupracují se sociálními sítěmi na omezování svobody projevu. Přou se jen o to, zda je to zakazování prováděno rozumně a zda jsou zakazováni ti správní lidé.

V textu Deníku N, který vyšel v úterý, se píše, že „vyjádření mluvčího vlády Václava Smolky redakce zjišťuje“. O den později se Smolka ozval sám na Twitteru s tím, že „do médií unikla pracovní verze strategie pro boj proti dezinfo, která nebyla projednána vládou. Stávající verzi nelze považovat za definitivní, je před námi ještě řada jednání a připomínkových řízení“. Jsou Vánoce, přejeme každému, že na pár dní „vypojí“. Ale kdyby chtěl vládní mluvčí vypustit pokusný balonek, počkat, jak svět na návrh zareaguje, a podle toho případně nechat v tom Klímu se máchat, neudělal by to jinak.