„Nenuťme děti do kreativity.“ Autor Teorie nevzdělanosti kritizuje reformy a srovnávací testy
RAKOUSKÝ FILOZOF LIESSMANN
Před osmnácti lety ovládla jeho kniha Teorie nevzdělanosti debaty o vzdělání. Konrad P. Liessmann tehdy přišel s tezí: Čím víc vzýváme vědění, tím rychleji ztrácí na hodnotě. Společnost vědění je společností nevzdělanosti. Rakouský filozof a kulturní publicista, který patří k nejvýraznějším evropským intelektuálům, se touto tezí nevysmívá méně vzdělaným lidem, spíš tvrdí, že nevzdělanost je osudem nás všech.
Vaší knize Teorie nevzdělanosti bude letos osmnáct let. Co byste z dnešního pohledu revidoval? V přípravě na tento rozhovor jsem si knihu znovu přečetla a zdá se mi, že tendence, které v knize kritizujete, se spíš prohloubily.
Na knize jsem pracoval mezi lety 2004 a 2006, takže jí je vlastně dvacet a já žasnu nad tím, kolik z ní se stále ukazuje jako oprávněná kritika, kolik tendencí, které jsem tehdy předvídal, se skutečně prosadilo. Vezměte si třeba kapitolu o testech PISA. Asi víte, že v Německu v těchto týdnech zavládla čirá panika z toho, jak špatně němečtí studenti dopadli v mezinárodním srovnání. Přesně to v knize kritizuji: omezování pojmu vzdělání na úspěch v nějakých testech. Mám dojem, že čas se zastavil. Kritika mezinárodního srovnávání prošla kolem jeho zastánců beze stopy. Zejména pedagogická věda, která si tolik zakládá na empirii, se empirií vykolejit nenechala.
V Teorii nevzdělanosti zmiňujete fetišizaci srovnání. Mezinárodní testování vede k tomu, že vzdělávání je stále víc zaměřováno na to, aby žáci uspěli v tomto klání, což vychyluje samu podstatu vzdělání. Je ještě něco jiného, co byste na PISA kritizoval z dnešní perspektivy?
Asi by bylo dobré položit si otázku: Není mezinárodní srovnání, jehož se v jednotlivých zemích účastní tu procento všech žáků, tu deset procent, tu padesát, jaksi od základu pochybné? Navíc se testují přesně tři kompetence: čtení, počítání a psaní. Neznám žádnou solidně rozpracovanou koncepci vzdělání, která by pracovala jen s těmito třemi dovednostmi. Nepřestává mě fascinovat, jak rezistentní je mezinárodní vzdělávací komunita vůči realitě.
Ve svých knihách se opakovaně vymezujete vůči nároku na praktickou relevanci a také vůči glorifikaci života – vzdělání má souviset s bezprostředním životem. Vy to popíráte. Proč?
Jste také velkým kritikem vzdělávacích reforem. Ale co dělat? Znamená to, že byste šel spíš cestou posilování plodných rysů stávajícího systému?
Ve svých veřejných vystoupeních jste tematizoval i tzv. cancel culture, kulturu rušení. V jednom rozhovoru jste poznamenal, jak moc vám v pochopení tohoto fenoménu pomohl Friedrich Nietzsche.
V poslední době se zabýváte nenávistí. A přišel jste s provokativním tvrzením: Nenávist na sociálních sítích slouží k vybití pudů, tím také ke stabilizaci společnosti. Tato nenávist nerozděluje, ale spojuje.
Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.
