„Za pacientem vyrážíme i na sněžném skútru,“ říká zdravotní sestra z Krkonoš
ZDRAVOTNÍ PÉČE
Domácí péče představuje nezastupitelnou formu zdravotní péče, která je pacientovi poskytována v jeho prostředí. Mezi nesporné výhody této péče patří možnost vycházet z individuálních, měnících se potřeb každého klienta, minimalizace rizika nákazy a výrazné snížení stresu pacienta. Tyto faktory, které vesměs urychlují uzdravení, pak přináší i finanční úspory pro celý zdravotní systém. Klíčovou roli v poskytování domácí zdravotní péče hrají zdravotní sestry. Díky svým zkušenostem a vzdělání musí být schopny vyhodnotit stav pacienta, plánovat a poskytovat péči a zároveň ji koordinovat s ostatními zdravotníky. Na pomezí Krkonoš poskytuje tuto vysoce kvalifikovanou zdravotní péči Dita Kujovská a její tým zdravotních sester Oblastní charity Trutnov. O tom, že horský terén může být často větší výzvou než samotná zdravotní péče se Kujovská rozmluvila v rozhovoru.
Jaká byla vaše cesta do Charity?
Letos to bude přesně 20 let, co jsem začala pracovat v trutnovské Charitě, nejdříve jako zdravotní sestra v terénu a po několika málo měsících jsem přijala po delším přemlouvání místo ve vedení domácí zdravotní služby. Tehdy měla naše Charita včetně mě pouze pět sestřiček v terénu, žádnou pečovatelku a jednoho ředitele na částečný úvazek. Spolupracovali jsme zhruba se sedmi praktickými lékaři a pečovali jsme maximálně o stovku pacientů. Dnes naše zdravotní služba čítá 15 sestřiček, které pečují o devět set pacientů ročně. Spolupracujeme s více než 40 praktickými lékaři v Trutnově a okolních obcích. Kromě nich nám své pacienty při propuštění předává i Fakultní nemocnice Hradec Králové, Nemocnice Pardubice, Oblastní nemocnice Trutnov a několik pacientů
máme i z Prahy (Motol, ÚVN, IKEM). Postupem času se s narůstajícími potřebami pacientů rozrostla Charita i o terénní pečovatelskou službu a osobní asistenci, což nás v našem regionu odlišuje od ostatních poskytovatelů, kteří jsou zaměřeni buď na zdravotní péči, nebo na sociální služby. Skutečnost, že jsme schopni nabídnout jak zdravotní, tak sociální služby je výhodou pro klienty i pro zaměstnance Charity. Sestřičky jsou s pečovatelkami a asistenty v bezprostředním kontaktu a znají se, což usnadňuje vzájemnou komunikaci a spolupráci.
Co vás ve vaší náročné práci nejvíce motivuje?
Myslím, že zejména spojení profese zdravotní sestry s možností pracovat v terénu. V domácí péči jsem zažila dobrodružné jízdy po cestách zasypaných sněhem, nasazování řetězů na kola aut, která ještě neměla pohon 4x4, abych se dostala k pacientům žijícím v odlehlých místech. Ale také situace, kdy bylo nutné lézt oknem do domu pacientky, která ležela na podlaze po mozkové příhodě, a bylo jí nutné poskytnout okamžitou pomoc.
To zní opravdu dobrodružně, asi to není práce pro každého. Co je pro vás největší odměnou?
Určitě poděkování od pacientů, jejich rodin, ale i lékařů nebo záchranářů, které někdy musíme v krizových situacích přivolat. Někteří rodinní příslušníci našich pacientů se nám i po letech ozývají s poděkováním nebo každoročním vánočním přáním pro všechny sestřičky a oceněním jejich nelehké práce. Spolupráce s rodinami pacientů je pro nás nezbytná zejména v domácí hospicové péči, kde se bez ní neobejdeme. Tam jsou pečující součástí hospicového týmu a bez nich by tato péče nebyla možná. Může totiž nastat chvíle, kdy už si sám pacient pomoc není schopen zavolat a přítomnost pečující osoby je naprostou nutností pro poskytování služby. Rodiny se snažíme podporovat, poskytovat zpětnou vazbu a oceňovat péči, kterou věnují svým blízkým ve dne v noci. Nabízíme i možnost setkání s naším psychologem, duchovním nebo sociální pracovnicí, která jim mohou
pomoci zvládat tuto těžkou životní situaci.
Vraťme se ještě k těm dobrodružným cestám za klienty. Jaká jsou specifika poskytování péče v horském regionu?
O Trutnovu se říká, že je bránou Krkonoš, takže je jasné, že práce v terénu má svá specifika. Zpravidla neřešíme problém, kde zaparkovat, ale spíš, jak na místo dojet. Pacienti někdy bydlí na hůře přístupném místě a je třeba se tam dopravit v zimě a brzy ráno, kdy ještě cesty nejsou upravené. Paradoxně je snazší dostat se například do Malé Úpy, Janských Lázní nebo Pece pod Sněžkou než do vesnic v okolí Rýchor nebo Jestřebích hor. Tradiční horská střediska bývají totiž mnohem lépe a pravidelněji upravována silniční technikou než malé obce mimo Krkonoše. Některé sestřičky, které mají pacienty v hůře dostupném terénu, se snažíme vybavovat auty s pohonem 4x4. Několikrát jsme využili i horskou službu. Ta naše sestřičky dopravila sněžnými skútry za pacienty, kteří žili v horských chalupách na strmých svazích, kam nelze dojet autem, a pěšky by taková cesta znamenala pořádný několikahodinový výšlap. A to ještě navíc s batohem naplněným převazovým materiálem. Dalším specifikem práce v terénu bývají domácí zvířata. Sestřičky už jsou zvyklé na psy, kočky, varany, ale třeba syčící husí hejno dovede vyděsit a pak nezbývá, než ho rozehnat třeba i převazovou brašnou.
Změnila se kromě rozšíření nabídky služeb a počtu lidí ve vašem týmu nějak podoba poskytované péče v průběhu let, kdy v Charitě Trutnov působíte?
Za dobu, po kterou pracuji v domácí zdravotní péči, došlo ke značnému posunu především ve výkonech, které byly našim pacientům poskytovány před patnácti, dvaceti lety a které sestřičky provádějí v domácím prostředí dnes. Dříve šlo zejména o aplikace inzulínu, převazy bércových vředů, případně ošetřovatelské rehabilitace. Dnes se nám do domácí péče dostávají často pacienti v tak těžkém stavu, že by jejich propuštění z nemocnice ještě v nedávných letech vůbec nepřipadalo v úvahu. Souvisí to s restrukturalizací lůžek, kdy si nemocnice nemohou dovolit mít pacienty v chronickém stavu na akutních lůžkách a počty míst v zařízeních následné péče jsou omezené. Vidíme ale i posun ve snaze rodin postarat se o své blízké a umožnit jim brzký návrat domů, což je v léčbě polovina úspěchu. Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. A myslím, že v případě, kdy už možnosti kauzální léčby byly vyčerpány nebo na ni lze navázat prostřednictvím dnes už vysoce profesionalizované odborné sesterské péče, je návrat domů vždy tím nejlepším řešením, ze kterého profituje jak pacient, tak celý systém zdravotnictví. Sestřičky tak dnes už doma pečují například i o pacienty na domácí umělé plicní ventilaci, kvadruplegiky, pacienty odkázané na kompletní parenterální výživu, ale i děti s vrozenými vadami. Starají se o nemocné s centrálními žilními katetry a porty, tracheostomickými kanylami a různými druhy stomií. I proto je nezbytné, aby se naše sestřičky soustavně vzdělávaly v nových trendech a postupech.
Jakým dalším výzvám čelíte?
Hlavně v poslední době cítíme, že musíme obstát na „trhu“, protože se objevuje i v našem regionu nová konkurence v podobě řetězců poskytujících domácí zdravotní péči. Konkurenci ale vnímám jako dobrou v tom smyslu, že nás nutí být lepší, poskytovat kvalitnější a komplexní péči o pacienta a zahájit ji neodkladně, jakmile je lékařem naordinována. Myslím, že nejlepší reklamou je pro nás dobře odvedená práce, což se ukazuje i ve stále větším počtu lékařů, kteří s námi spolupracují a kvitují právě skutečnost, že námi poskytovaná péče je včasná, kvalitní a reflektující skutečné potřeby pacienta. Vím, že se některé domácí péče snaží pacienty udržet co nejdéle a frekvenci návštěv spíše zvyšovat, aby si udržely co nejvyšší úhrady od pojišťoven. Nám se ale dlouhodobě vyplácí jiná strategie. Lékařům se snažíme poskytovat zpětnou vazbu o aktuálním stavu našich společných pacientů a v případě, že je stav pacienta takový, že naši péči už nepotřebuje, konzultujeme s ordinujícím lékařem další možnosti, jako například pozastavení péče, snížení frekvence návštěv odborné zdravotní péče nebo zapojení návazných sociálních služeb. I to je důvodem, že nás lékaři vnímají jako seriózního partnera a spolupracují s námi bez obav a stále více.
Jak se vám daří udržet nabídku zdravotních služeb v době, kdy i velká města čelí nedostatku zdravotníků?
Problémy samozřejmě máme. Jsme v pohraničí, k nám se mnoho nových lékařů nehrne a věk těch stávajících stoupá. V uplynulých třech letech bylo zavřeno šest ordinací v našem regionu, z toho čtyři přímo v Trutnově. Otevřít alespoň jednu ordinaci praktického lékaře pomohla Oblastní nemocnice Trutnov, která tak umožnila části pacientů, kteří přišli o svého lékaře, zaregistrovat se v nové ordinaci v prostorách nemocnice. Se sestřičkami je to podobné. Dříve jsme měli v evidenci zájemkyň o práci vždy čtyři až pět sester a v případě, že jsme potřebovali přijmout novou posilu, mohli jsme si vybírat. Tyhle časy jsou dnes už pryč. Zájemkyň o práci sestry je stále méně, a to nejen v domácí péči. Jsme pracoviště, které spolupracuje s místní VOŠZ a SZŠ Trutnov. Studentky u nás na základě smlouvy vykonávají praxe a také s námi spolupracují v rámci dobrovolnického programu při různých akcích, které naše Charita pořádá. Když se však s nimi pustíte do hovoru, zjistíte, že v přímé péči plánuje zůstat sotva polovina z nich. Přesto zatím máme na sestřičky štěstí. Kolektiv sester je mnoho let stabilní, problémy s dlouhodobým nedostatkem sester nebo jejich fluktuací jsme dosud nemuseli řešit. Nově nastupující sestřičky jsou vzdělané, flexibilní, samostatné, svou práci dělají skvěle a zodpovědně. Do už stabilního týmu se zapojily bez problémů a přinášejí i nové podněty a nápady. To ale nechci křivdit ostatním, které také nezůstávají pozadu.
To zní v dnešní době až neuvěřitelně. Čím kolegyně motivujete?
Náš pan ředitel na poradách vedení občas neopomene připomenout, že naši zaměstnanci jsou největší poklad, který máme, a je třeba o něho pečovat. Asi nemůžeme nabídnout sestřičkám mzdu, jakou by měly například ve fakultní nemocnici, proto se snažíme o různé benefity. Kromě obligátních stravenek a flexi pasů nabízíme možnost čerpání příspěvku na wellness pobyty a masáže. Jako největší benefit naše sestřičky uvádějí možnost užívání služebních vozidel k soukromým účelům za stanovených pravidel a pracovní dobu, která dává možnost přizpůsobit ji částečně osobním potřebám svých rodin. Například k vedení nezbytné zdravotnické dokumentace mohou částečně využít home officu, protože každá sestra má služební notebook. Další podporou je možnost supervizí, kde sestřičky sdílejí svoje zkušenosti z terénu a mají možnost konzultovat se zkušeným supervizorem i problémy, se kterými se potýkají. Nemusí jít pouze o problémy v pracovním životě, Charita svým zaměstnancům umožňuje v rámci supervize nebo psychologické pomoci probírat i mimopracovní záležitosti. Co se vzdělávání týká, snažíme se pro zaměstnance zajistit takové, které by bylo přínosem jak pro jejich práci, tak pro ně samotné podle jejich zájmu. Několik sestřiček prošlo podiatrickým kurzem, a jsou teď profesionálkami v péči o chronické rány, jiné se rozhodly pro zaměření na paliativní péči a těm zase zaměstnavatel umožnil účastnit se kurzů a konferencí s tímto tématem. Práce sester v terénu je velmi náročná a cením si toho, jak si mezi sebou pomáhají, a to v práci i mimo ni. Pokud některá onemocní, zpravidla není problém, aby za ni jiná kolegyně vzala službu nebo jí pomohla v terénu, když to situace vyžaduje. Při společných schůzkách na Charitě pak spolu konzultují péči o pacienty a sdílejí další možnosti pomoci. Když nedávno jedna sestřička řešila těžké osobní problémy, zapojily se všechny ostatní a pomohly jí jak finančně, tak prakticky. Domnívám se, že pro všechny je podstatné udržovat co nejlepší vztahy a pracovat jako tým. Bez toho bychom svou práci mohli dělat dobře jen stěží.
Práce s lidmi, i těmi nemocnými, přináší i množství veselých historek, podělíte se o nějakou?
Historky, které jsme s pacienty zažili, by vystačily na knihu. Vzpomínám na veselou příhodu, kdy sestřička byla poslána k pacientce kvůli rehabilitaci. Dorazila tedy na uvedenou adresu, otevřela jí mírně překvapená paní, která po půl hodině cvičení nadšeně děkovala s tím, že něco takového nečekala a že jí sestřička svou návštěvou udělala opravdu radost. Pozdě odpoledne mi zazvonil telefon a na druhém konci se ženský hlas dotazoval, kdyže dorazí někdo na tu rehabilitaci a jestli to bude ještě dnes? Sestřička totiž sice dorazila na správnou adresu, ale spletla si jméno na zvonku, a zatímco pacientka s ordinovanou rehabilitací čekala, cvičila o patro výš její nadšená sousedka.
Snad to nezhoršilo sousedské vztahy. Je něco, co byste ve vaší práci ráda zlepšila, případně co vás trápí?
I v naší profesi vnímáme nárůst byrokracie. Sestřičky a pracovníci v sociálních službách dříve trávili většinu pracovní doby v terénu se svými pacienty, a potom vypracovávali nezbytnou dokumentaci. V posledních letech ale musí trávit psaním denních záznamů, plánů péče a jejich vyhodnocování zhruba stejný čas jako samotnou návštěvou pacienta. Rozumím tomu, že provedená práce se musí opírat o platnou legislativu a mít přesně dané náležitosti, ale někdy to vypadá, že právě podle množství popsaného papíru, počtu razítek a certifikátů se posuzuje kvalita péče o pacienta, kterého v případě kontrol posuzovatel kvality vlastně ani nevidí. Jsou nám určována pravidla a normy, které musíme splňovat. Některé řetězce poskytovatelů s patřičnými konexemi se tak mohou prostřednictvím množství certifikátů a patřičného PR prezentovat jako kvalitní služba, která bez problémů projde výběrovým řízením, zatímco my i po předložení dat z posledních let o trvalém nárůstu objemu vykázané péče marně a opakovaně žádáme o navýšení úvazků sester domácí péče. Tady vidím do budoucna největší překážky pro charitní poskytovatele služeb. Dalším velkým problémem je už zmiňovaný nedostatek personálu do budoucna. Sice zrovna neřešíme nedostatek počtu zdravotních sester, ale do paliativního týmu marně sháníme lékaře. V našem regionu bude nejspíš situace v tomto ohledu stále složitější. Mladí lékaři hledají uplatnění spíše na renomovaných pracovištích, a navíc paliatrů je stále obrovský nedostatek. Dříve jsme mohli spolupracovat v péči o terminální pacienty s praktickými lékaři, ale dnes se k nám dostávají pacienti v tak těžkém stavu, že jak naše sestřičky, tak jejich obvodní lékaři potřebují intervenci odborníka, který ve spolupráci s celým týmem pomůže zvládnout poslední dny pacientů na sklonku života důstojně a bez těžkých průvodních projevů. I zde jsou překážky v předepsaných pravidlech pro domácí hospicové péče v podobě striktně nastavených norem na nepodkročitelné výše úvazků lékařů a sester v odbornosti 926 bez ohledu na specifika území, kde je péče poskytována. Přesto doufám, že domácí zdravotní i paliativní péče má budoucnost. Je stále pro systém zdravotnictví nesrovnatelně levnější než pobyt pacientů v zařízeních lůžkové péče.
