Bohumil Hrabal o adventu

KOMENTÁŘ

Bohumil Hrabal o adventu
Hrabal byl v době libických „kázání“ sedmdesátník: jako spisovatel dosáhl všeho a také, jak říkal, došel „vrcholu prázdnoty“. Foto: wikimedia commons, Hana Hamplová
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Bohumil Hrabal nebyl ještě vtažen do světa permanentního nahrávání a zaznamenávání, takže jeho „projev“ nemohl zevšednět a zešednout. Ale něco se zachovalo a něco si lidé, co ho mají rádi, ba ho milují, pamatují: jak mluvil rytmicky a jaksi houpavě melodicky, své věty jako by tahal na niti, vždy po částech, klidně několik slov zopakoval, někdy větu nedokončil, ale pak se nadechl a znovu myšlenku dotáhl k jasnému obrazu. A taky jak ráčkoval a trochu šumloval, ale jak ten hlas byl mužně krásný a přitom hospodsky lidový.

 

Nedávno byl učiněn objev v hrabalologii, když se Pavlu Hoškovi, profesoru teologie na UK, podařilo objevit nahrávky Hrabalových „přednášek“ na evangelické faře v Libici nad Cidlinou, kam Hrabal jezdil na začátku 80. let ke svému kamarádu Aloisi Štorkovi. Hrabal byl nejčastěji hostem na adventních setkáních, při kterých se ujal slova či mu bylo to slovo uděleno, načež následoval proud spontánních hrabalovských úvah a meditací nad tématy řekněme duchovními a náboženskými. Ty samozřejmě prostupují celým jeho dílem, ale „jen“ jaksi nepřímo, odkazy a vracejícími se motivy, zatímco tady, na faře, to spustil po hrabalovsku na „plnou hubu“. Ty jedinečné promluvy naštěstí nahrával „jeden pán z Aše“, kterého Pavel Hošek objevil a získal od něj několik hodin nahrávek. Úryvky z těchto promluv na faře vydal letos v knize Evangelium podle Bohumila Hrabala, v níž se zabývá právě duchovní stránkou Hrabalovy osobnosti a zcela oprávněně jej interpretuje jako spisovatele hluboce (a přitom nenápadně) náboženského a křesťanského.

Hrabal byl v době libických „kázání“ sedmdesátník: jako spisovatel dosáhl všeho a také, jak říkal, došel „vrcholu prázdnoty“. Byl nekorunovaný král české literatury, jednoznačný klasik s velkým dílem, které završoval trilogií Svatby v domě. Žil přitom dál zcela prostým životem, životem hedonistického asketismu, ve své „hlučné samotě“. Byl plebejským mystikem, který se stále více přibližuje k ideálu duchovních lidí, mnichů, potulných kazatelů a následovníků sv. Františka, kteří odcházejí ke zvířatům. Nikoli náhodou se jeho stárnoucí tvář podobala obličeji papeže Jana Pavla II. To se tak u mystiků stává.

Pár dní před Vánocemi – 18. prosince roku 1983 – pravil Bohumil Hrabal v libické faře třeba toto:

„Je třeba se zamyslet nad tou spojitostí, že Ježíš se narodil, když škobrtl ten obratník… natolik, že nastává slunovrat čili souvislost přírodního, kosmického dění s narozením člověka, o kterém my víme anebo věříme, že je to ten, kterej nepřinesl jenom útěchu, ale přinesl nám i spasení…

Takže ten den, kterému jdeme vstříc, ten čtyřiadvacátý prosinec, narození Páně, je současně i narozením jisté radosti: my musíme býti, to i jako docela obyčejní lidé, jako kumštýři. Každý věřící člověk je kumštýř, protože tím, že vytvoří v sobě tu radost, tak je tvůrce. A odkázal bych i na slova Kristova: Bohové jste vy. Čili v nás to všechno je, ta aktivní a účinná láska k člověku… je nesena jedině radostí, tou radostí, protože kdo dává, tak se raduje a všichni ti, kteří tady sedíme a se kterými jsme ve spojení, naši blízcí, na které myslíme, tak budeme jim přát tu radost, která je právě naplněním toho odkazu, Kristova celýho učení, tj. účinná láska k bližnímu, která je radostí nejen mojí, ale nás všech… ne radost taková jako akademická, ale radost z toho, co jsme tou účinnou láskou vykonali pro toho druhýho…“

Pamatujme si: účinná láska k bližnímu. Slyšeli jsme slovo Boganovo.

 

×

Podobné články