„Spálil hodně ze své nevinnosti. Lidé mu přestali tykat.“ Jak Zelenského změnila válka

Deník Telegraph zveřejnil úryvky z nové knihy The Showman o ukrajinském prezidentovi Volodymyrovi Zelenském. Britský novinář Simon Shuster, který s prezidentem strávil více než rok, v ní popisuje Zelenského osobnostní transformaci v průběhu války.

Podle autora knihy Zelenskyj až do poslední chvíle nevěřil, že Rusko opravdu napadne Ukrajinu. V prvních týdnech války se podobal chodící mrtvole, téměř nespal a v bunkru, kde se ukrýval, přežíval na sladkostech, masu z konzervy a okoralém chlebu.

Po čase se ale život v bunkru začal více podobat normálu. První ranní videokonference se přesunula až na sedmou ranní, takže Zelenskyj si před ní mohl dát snídani. K ní měl vždy míchaná vajíčka. Osazenstvo bunkru začalo dostávat teplá jídla – párky, bramborové knedlíky nebo guláš. Při jídle Zelenskyj občas rozléval víno, a to i v době, kdy vláda zakázala prodej alkoholu.

Simon Shuster popisuje třeba i situaci, kdy dvě ruské rakety zasáhly vlakové nádraží v Kramatorsku a 60 lidí bylo zabito. Když se informace z místa dostaly k prezidentovi, byl podle autora knihy vyděšený. Jeden z reportérů se Zelenského později toho dne zeptal, zda cítí nenávist. „Ano, cítím nenávist k ruským jednotkám…“ Přesto si ani tehdy Zelenskyj nedovolil vyjádřit nenávist vůči Putinovi. Dokonce tvrdil, že ruský vůdce si nemusí být plně vědom všeho utrpení. „Nejsem si jistý, že ví, co se děje,“ řekl Zelenskyj a věřil, že kdyby mohl vzít Putina na prohlídku válečné zóny, válka by se mohla zastavit.

Počátek transformace

První změny, co se prezidentovy osobnosti týče, začal autor knihy cítit kolem 55. dne války. Když Zelenského navštívil, všiml si, že mu spolupracovníci přestali tykat, vojáci a personál mu ustupovali. V létě už byla podle politických lídrů Zelenského povýšenost nesnesitelná. Zákonodárci si začali klást otázku, zda zvládne pravomoci, které mu byly svěřeny stanným právem, a zda se s nimi někdy bude umět rozloučit.

V té době zřejmě také začal spor s generálem a vrchním velitelem ukrajinských ozbrojených sil Valerijem Zalužným. Od začátku války byl Zelenskyj považován za ukrajinského hrdinu. Později však popularita rostla hlavně generálovi. Někteří úředníci v prezidentské kanceláři ho tak začali podezřívat, že lační po moci.

Zalužnyj dal Shusterovi v rozhovoru najevo, že politici a generálové jsou nepohodlní partneři. Jeho a Zelenského vztah prý fungoval nejlépe, když se prezident soustředil na přesvědčování spojenců, aby poskytli zbraně. Zelenskyj však začal zasahovat do vojenských operací.

Většina nevěřila, že to v sobě má

Podle Shustera byl Zelenskyj v době prezidentské kampaně naivní sympaťák, který se připravoval vstoupit do světa cyniků, oligarchů a násilníků, kteří ho brali jako snadnou kořist, a ne bezdůvodně. „Koncem roku 2019 spálil hodně ze své nevinnosti. Ale moc ho ještě nezatvrdila,“ popsal autor knihy.

K největším změnám mělo dojít v prvních měsících ruské invaze. „Tvrdohlavý, sebevědomý, pomstychtivý, nezdvořilý, odvážný až bezohledný a nešetrný k těm, kteří mu stáli v cestě, usměrňoval hněv a houževnatost svého lidu a cílevědomě je předával světu,“ píše Shuster.

Autor knihy připomněl, že na veřejnosti jeho přátelé a zaměstnanci říkali, že prezident měl vždy vlastnosti, „aby to dělal dobře“. Soukromě by podle něj přiznali, že se cítí šokováni jeho novým já. „Většina Ukrajinců nevěřila, že to má v sobě. Já také ne,“ uvedl Shuster.

Autor knihy píše, že čas strávený s prezidentem nevedl k poznání každého aspektu jeho povahy. „Některé zůstaly nevýrazné, jiné mě znepokojovaly, zvláště když jsem si představil jeho situaci po válce. Nevím, jak Zelenskyj zvládne tento náročný přechod, zda bude mít moudrost a zdrženlivost, aby se rozloučil s mimořádnými pravomocemi, které mu byly uděleny podle stanného práva, nebo zda mu tato moc nebude připadat příliš návyková,“ popsal Shuster.