„Závislost je krajní forma lásky, a proto je proklatě nebezpečná“
SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ
Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili při příležitosti jeho návštěvy uměleckého festivalu Fall, organizovaného pražským kulturním centrem DOX.
V jednom rozhovoru jste řekl, že nepovažujete za rozumné dětem před spaním číst.
Je to vulgární. Z představy, že dítě leží v posteli a rodič mu čte, aby usnulo, se mi dělá fyzicky zle. Ty děti vyrůstají s odpornou představou, že literatura nás má uspávat! Opak je pravdou. Má nás probudit.
V témže rozhovoru jste řekl, že jako dítě jste nečetl.
Nečetl. Tehdejší dětská literatura byla příšerná. Moralistické kecy s náboženským podtextem. Měly ze mě udělat vzorného chlapce. Proč takový škvár číst?
Jakmile jste nastoupil do školy a objevil písmena, snil jste prý o tom, že se stanete spisovatelem. A stejně jste nečetl...
Četl bych, kdyby bylo co.
Jak jste tedy přišel na to, že chcete být spisovatelem?
Občas jsem nějakého týpka zahlédl v televizi, a co jsem viděl, se mi líbilo. Podívejte, třeba Pipi Dlouhá punčocha. Znáte ji? Taková švédská holka.
Je známa i u nás.
Tam byla aspoň nějaká provokace, svým způsobem byla parchant, ale stejně jsem Pipi nesnášel.
Proč?
Nechtěla chodit do školy. Už jako malý jsem si říkal: „Ohromná zábava, být idiot.“ Copak existuje něco krásnějšího než být vzdělaný? Každý vzdor začíná vzděláním. Začal jsem číst až tak v patnácti.
A co vaše vzdělání? Některé vaše knihy se místy čtou skoro jako filozofická podobenství. Když se podívám na váš životopis, zjišťuji, že jste pracoval třeba jako animátor na Mallorce. Jste filozofický samouk?
Do školy jsem chodil do osmnácti…
… a začal jste psát poezii, kterou jste postupně transformoval v romány…
To ani ne, poezii jsem psal odmalička.
Ve svých knihách býváte kritický k náboženství. Ředitel vaší posmrtné kliniky tvrdí, že poslední soud neexistuje. Z hospody se každý nakonec vytratí bez placení. Navíc se pacienti mají naučit milovat smrt, nikoli život...
Není to záměrné. Je fakt, že svět bez náboženství bych považoval za lepší. Jsem o tom přesvědčen tak silně, že to asi vpašovávám leckam. Co se týče mizení bez placení, to je pravda, že jo? Příroda není spravedlivá.
Svoboda je pro vás zásadní. Zmínil jste ji mockrát.
To pro každého.
S tím by se asi dalo polemizovat. Ale co tedy váš zájem o závislosti? Není závislost popřením svobody? Vaše kniha Mít a být je o závislosti, pacienti jsou závislí na životě...
Ale závislost jsem do knihy přece potřeboval dostat jen jako součást vtipu… Závislost pro mě není vůbec důležitá.
Proč jsme tak náchylní k závislosti, když jsme odsouzeni ke svobodě, abych citovala vašeho oblíbence Sartra?
Táta se léčil několikrát. Řekl bych, že závislost je velmi hluboká podoba lásky. Nikdy v životě jsem žádnou ženu nepotřeboval tolik, jako potřebuji své cigarety. Závislost a láska jsou blíženci. Ráno se probudím a říkám si: „Ach, sklenka vína.“ Jdu spát a řeknu si znovu: „Ach, sklenka vína.“ Závislost je forma lásky, a proto je proklatě nebezpečná.
Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.
