Chlupáčci útočí

KOMENTÁŘ

Chlupáčci útočí
Furries jsou jen tím, kým chtějí být, a jak už víme, posledních deset let můžeme být i tím, kým zcela určitě nejsme, píše Tereza Šimůnková. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Čím jsme tolerantnější, progresivnější a otevřenější, s tím menší ochotou dokážeme říct o divných, ujetých nebo vyloženě úchylných věcech, že jsou divné, ujeté nebo vyloženě úchylné – teď už jsou jenom jiné. Neschopnost pojmenovat normál a notabene si na něm trvat má bizarní, ale logické konce.

Žáci jisté školy v Utahu minulý týden uspořádali demonstraci, aby vyjádřili nespokojenost se svou bezpečnostní situací. Nežádali ale instalaci účinnějších ochranných rámů do dveří, izolaci bílých heterosexuálních studentů v tělocvičně nebo navýšení čtverečních metrů safe space na hlavu, jak by jeden potměšile čekal, a je možné, že by se jindy i dočkal. Tento protest byl kurióznější.

 

Žáci se ozvali kvůli tomu, že je ředitelka údajně nedokáže ochránit před spolužáky, kteří se identifikují jako zvířata a kteří je škrábou a koušou.

Můžeme jim říkat chlupáčci, huňáčci, heboušci anebo kožíšci. Furries jsou jedinci, kteří se identifikují jako antropomorfní zvířata, a abychom si je mohli správně zařadit i my ostatní, a nedocházelo tak ke zraňujícím omylům v jejich sebepojetí, oblékají si buď částečné (uši, ocas), ale i celotělové zvířecí kostýmy. Skupinovou identitu pak posilují na příslušně chundelatých setkáních. Třeba v Berlíně na Postupimském náměstí se loni sešlo několik set – jak si sami říkají – psích bytostí, aby probrali, tedy spíš pročenichali, proštěkali a možná proznačkovali, kdoví, já osobně to vědět nechci, možnost rozšíření svých práv, a připusťme, že jsou zatím opravdu pod psa, zkrátka aby přiložili vycpané packy k dílu. Závěrečné skupinové vytí nasdílené na Xku je ohlušujícím chorálem mentální stability a harmonie.

Lidé na čtyřech a v psích oblečcích, s obojky na krku a maskami na obličeji vyjí uprostřed Berlína. Někdo fetiš přizná, jiní tvrdí, že jde jenom o takový jiný životní styl, cosplay s nadstavbou, řekněme. Procentuální podíl toho či onoho je samozřejmě zcela irelevantní v případě, když se jedná o dítě. Náctiletý, který chodí po čtyřech, štěká a předstírá žraní z misky, zvlášť když se u toho natáčí na TikTok, svého úchyla najde vždycky. Přesto obliba furries mezi žáky v zámoří i za Kanálem roste a s tím i výskyt živočichů na hodinách, které se nevěnují biologii. Podle tematického serveru Furscience jsou nejoblíbenější převleky psů, vlků, lišek a hybridů, ale objevují se třeba draci, kojoti, hmyz i koně („spolužačka mé dcery cválala a ržála.“) Hashtag ‚furriesinschool‘ byl na TikToku použit několiksettisíckrát. Psohlavci bohužel úsloví o nejlepším příteli člověka často nepotvrzují. Problém v Utahu vygradoval, když se pár roztomilých rádoby huňáčů pokoušelo kamarádům okusovat kotníky. Ani štěkání v hodinách mezidruhový soulad nepodpořilo.

Demonstraci předcházela řada stížností ředitelce, studenti by radši chodili do školy než do zverimexu. Ta je odmítla, její dcera si totiž umělý kožíšek sama také ráda natáhne, a hlavně – děti vytvořením fursony vyjadřují svoji osobnost, a od svého okolí tudíž nepotřebují kritiku (nebo dokonce furryfóbii), ale porozumění a přijetí. Ostatní žáci dostali nařízeno nekomentovat, nepřehánět a nevysmívat se. Není to přece divné, je to jen jiné! Furries jsou jen tím, kým chtějí být, a jak už víme, posledních deset let můžeme být i tím, kým zcela určitě nejsme. Podobně zaražených a jaksi dobrovolně bezmocných se zdá spousta rodičů. V diskuzních fórech padají velice opatrné sondáže následujícího typu: „Můj syn je furry. Sice nechápu, co ho na tom láká, ale pokouším se ho samozřejmě podporovat. Jenže nám tu každou noc hodinu vyje jako vlkodlak. Co mám dělat?“ Tak to je samozřejmě otázka za milion.

Abigail Schrierová (autorka Nevratného poškození) vydala také knihu Špatná terapie; argumentuje v ní tím, že je to hrůza z rezolutního rodičovského ne a rezignace na pobyt v běžném sociálním poli, co z dětí vyrábí ztraumatizované mrzáčky.

×

Podobné články