Evropa v slzách, Evropa mimo hru

Před třemi lety Rusko napadlo Ukrajinu. Válka visela ve vzduchu dlouho, režim Vladimira Putina několik měsíců stahoval vojska o síle téměř dvou set tisíc mužů a velké množství techniky k hranicím s Ukrajinou. Rusko udeřilo 24. února – a k překvapení celého světa narazilo na tuhý odpor. Nečekaný hrdinný vzdor Ukrajinců vyvolal obrovskou vlnu podpory, hlavně v Evropě. Notně překvapen byl ale i agresor, který počítal se snadnou a rychlou anexí.

Ukrajina platila za jednu z nejzkorumpovanějších zemí s rozpadlými státními strukturami, kterou fakticky řídili tamní oligarchové. V posledních šesti letech před válkou, kdy Volodymyr Zelenskyj ještě zářil jako hvězda showbyznysu, ale pod patronací USA a EU začínala na Ukrajině viditelná společenská i ekonomická změna. Pravda také je, že na východě Ukrajiny probíhala svým způsobem občanská válka mezi Ukrajinci a ruskou menšinou, podporovanou z Moskvy.

Ruská agrese byla jen vyvrcholením střetu mezi tehdejším Západem a Ruskem, který se na půdě Ukrajiny bez větší pozornosti dávno odehrával. Tři roky války, která se proměnila v opotřebovávací a vyžádala si stovky tisíc, možná i více než milion obětí, jednoznačně ukázaly, že Ukrajina je obětí geopolitických her a zájmů největších mocností.

Tady ani dnes žádné paralely s Mnichovem při vyjednávání neplatí, jde jen o další z řady propagandistických hesel, která nakonec čas a události demaskují. Vzpomeňme na roli Británie a dodnes různými spekulacemi opředenou návštěvu tehdejšího premiéra Borise Johnsona v dubnu 2022 v Kyjevě nebo na tehdy ostudně alibistický postoj Německa, závislého na ruském plynu, které musel zaktivizovat až tehdejší polský premiér Mateusz Morawiecki svou návštěvou v Berlíně. Směšná byla také komedie francouzského prezidenta Macrona, jak celý vyčerpaný v teplákové soupravě telefonoval do Moskvy.

Ostatně celá evropská vojenská pomoc byla rozpačitá, když začala vyprazdňováním skladů často půlstoletí staré vojenské techniky. Americká vojenská pomoc byla výrazně silnější, často ale drhla a nestačila na víc než na udržování konfliktu, který vyčerpával Ukrajinu nejen vojensky a hospodářsky, ale i morálně.

I kdyby Evropa chtěla vojensky pomoci více, jednoduše na to neměla materiálně ani personálně. Už nekonečně dlouhé roky se mluví o tom, jak USA platí bezpečnost evropských zemí, které jsou členy NATO. S jedinou velkou výjimkou, jíž je Polsko, které vybudovalo jednu z největších armád v Evropě. K tomu se ale evropští partneři, hlavně Německo (z historických důvodů), staví rezervovaně a svou vojenskou doktrínu opírají o vazby na USA.

Země EU svou vlastní bezpečnost opomíjely, postupně se staly pro Ameriku pouhým „sparing partnerem“. Investovaly spíš do budování evropského socialismu, opíraly se o centrální plánování, ekonomickou utopii v podobě Green Dealu či budování bezpohlavní společnosti.

Úpadek a bezradnost Evropy pak v plné nahotě odhalily pouhé čtyři týdny vládnutí nové administrativy Donalda Trumpa, která je na dramatické geopolitické změny připravena tak, jak se nikomu ani nesnilo. Poslední lekci evropským elitám udělil viceprezident J. D. Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově. O řešení rusko-ukrajinské války se s Evropany bavit odmítl, především proto, že pro Američany nejsou partnery, kteří by míru na Ukrajině mohli efektivně pomoci.

Místo toho upozornil Evropu, že nebezpečí musí hledat u sebe, že ji decimuje nelegální migrace, zločinnost s ní spojená a její nepochopitelné tolerování, strach z vlastních voličů, které se snaží cenzurovat, a oponentů, jež kriminalizuje, např. rušením právoplatných voleb jako nedávno v Rumunsku. Vanceův projev byl přímočarý, úderný a silný ve své neúprosné logice: nejdříve si ujasněme, kde stojíme, jaké hodnoty sdílíme a jestli na nich můžeme stavět, a než si vybudujete obranu, která nám bude rovnocenná, my si to s Putinem vyřídíme sami.

Není divu, že se z toho ředitel konference a někdejší německý diplomat Christoph Heusgen rozplakal. Evropa je k smíchu, v tristním stavu. Potřebuje nové lídry, potřebuje reformu, ale musí se začít zdola, v jednotlivých členských zemích. Evropská unie nadále dává smysl, ale musí se vrátit ke svým základům. Marnost pak jen potvrdila schůzka vybraných evropských představitelů svolaná s charakteristickou francouzskou pompézní prázdnotou prezidentem Macronem. Dopadlo to jako vždycky: nic se nedohodlo.