Vítězství budeme sledovat z bunkru

KOMENTÁŘ

Vítězství budeme sledovat z bunkru
Válka Ruska s Evropou už není čistou sci-fi, přičemž je otázkou, jestli si ji před pár lety samo Rusko dovedlo představit. Možná nikoli, ale logikou věci do ní bylo přivedeno. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Právě začala třetí světová válka, pánové. Naše letouny směřují na Rusko a nelze je odvolat. Za čtvrt hodiny začnou bombardovat vybrané cíle. Ruská reakce se dá očekávat brzy poté. Když bude Bůh stát při nás, můžeme tu válku vyhrát. Za předpokladu, že Rusové nepoužijí zbraň posledního soudu. To se pak stane život na planetě zcela nemožný. Vidím to tak padesát na padesát.

 

Nevím, jestli to cituju přesně, ale tak nějak to říká v klasickém filmu Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu americký generál, který má skvěle posazený doutník v amerických ústech. Ten generál se totiž zbláznil, trpí paranoiou a domnívá se, že Rusové už léta otravují tekutiny, takže pije jen destilovanou vodu. Proto se rozhodl, že bude konat. Na vlastní pěst vydá příkazy k útoku na Rusy a nikdo není schopen mu v tom zabránit. Ani Peter Sellers, který v tom filmu má trojroli. Taky je tam postava sovětského velvyslance, který vypadá jako obluda, takže film se nemohl dávat v tehdejším východním bloku, i když by vlastně mohl, neboť je kritický primárně k Američanům. To už byl a pořád je takový zvyk svobodomyslných amerických umělců, že jsou masochisti.

Ten film je černá satira z roku 1964. Svět tehdy měl za sebou karibskou krizi, kdy se opravdu ocitl na okraji jaderné války, ovšem hra nervů trvala pár dní, nanejvýš týden, po kterém si všichni ohromně oddechli. Bylo to šponování nervů, ale ve skutečnosti ani Amerika, ani Rusko, ani Chruščov, ani Kennedy nechtěli jít za tu mez. Dalo by se říct, že když ta krize skončila, svět byl přece jen o trochu bezpečnější: výsledkem bylo mj. zavedení přímého telefonního spojení mezi Kremlem a Bílým domem.

Po šedesáti letech se to vlastně zdá jako idylický obrázek z časů, kde svět byl tak nějak srozumitelný. Byly dva bloky, v nich dvě velmoci, obě měly atomové bomby a měly jich tolik, že v případě použití by jedna druhou vymazala ze světa. To vlastně ani jedna nechtěla. Tak se držely v šachu a svět se sice třásl, aby se jedna z nich nezbláznila, ale nějak mohl být vlastně klidný.

Důležité bylo, že jeden z těch bloků zajišťoval lidem, kteří tam žili, mnohem lepší život než ten druhý. A také, protože byl svobodný, se mu i podařilo porazit ten druhý pouze tím, že ten druhý už na něj nestačil. Po všech stránkách. To nakonec rozhodlo.

Uplynulo pomalu dalších čtyřicet let a všechno je nějak jinak. Hypotéza, že lokální konflikt, který se vede na rozpadlém území bývalé mocnosti, přeroste v nějakou podobu globální války, se nezdá už úplně absurdní. Není vůbec jisté, jestli v kalkulacích do války vtažených stran nemá nějakou míru myslitelnosti třeba i použití jaderných zbraní. A v atmosféře bezmoci a letargie se rodí zoufalé dedukce, které končí u úvah o nutnosti zapojení do konfliktu. Válka Ruska s Evropou už není čistou sci-fi, přičemž je otázkou, jestli si ji před pár lety samo Rusko dovedlo představit. Možná nikoli, ale logikou věci do ní bylo přivedeno. Někdo má naděje v Donalda Trumpa, který slíbil, že konflikt ukončí, ale možná ho přebírá ve stavu, který už nemá řešení.

Jisté je jedno: Rusko soustavně napadá suverénní území Ukrajiny, prakticky každý den ho ostřeluje raketami, vysílá drony, bombarduje i civilní cíle, má tento krok své mravní opodstatnění. Málokdo s citem pro spravedlnost by nepřál Ukrajině, aby se mohla účinně bránit a odpovídat Rusům plnými prostředky. Málokdo s tím citem by Rusům nepřál co nejvíce rozmlácených odpalovacích ramp, zničených vojenských letišť, sil a hangárů. Za každou vypálenou ruskou raketu mají přiletět přinejmenším dvě ukrajinské a nejlepší by bylo nakouřit s nimi rovnou Kreml a usmažit tam toho chlapa s rybím ksichtem. Všechno to by člověk Ukrajincům přál.

Jenom by chtěl mít taky naději, že ukrajinské vítězství nebude člověk sledovat z protijaderného krytu. Otázka je, jak se z takového krytu dá něco sledovat. Spíš asi nedá.

×

Podobné články