Nový předseda Pirátů Hřib: bude to satan, nebo pravák?
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
POLITIKA V POLSKU
Polská policie předvedla bývalého šéfa tajné služby ABW Piotra Pogonowského před parlamentní vyšetřovací komisi, která se zabývá skandálem s odposlechy v době, ...
Včera na celostátním fóru Pirátské strany skončil předsednický mandát Ivanu Bartošovi, který stranu s malou přestávkou vedl skoro patnáct let, tedy skoro po celý čas její existence. Novým předsedou byl zvolen někdejší pražský primátor a současný náměstek pražského primátora Zdeněk Hřib. Ten v souboji porazil Lukáše Wagenknechta, pro něhož to po prohraných senátních volbách je druhá velká porážka v tomto roce. Ostatně je otázka, nakolik bude v politice ještě pokračovat.
Volba Zdeňka Hřiba asi není překvapení. Je to výrazná pirátská tvář, tvář vlastně docela úspěšná a tvář v něčem navazující na Ivana Bartoše. Podobně jako on je to představitel generace čtyřicátníků, tedy mé generace, jejíž řeči vlastně dobře rozumím, protože jsme vyrostli v podobném světě. Bartoš byl schopen pracovat s přirozenou vlídností a jistým klidem, tím poutal, tím přitahoval, tím se lišil od předešlé politické generace, jež často sázela na machismus. Taky svedl být vtipný bez křeče a uměl používat nadsázku a parodii – právě žánry podstatné v pubertě pro lidi nyní čtvrtého křížku.
Hřib se pokouší o totéž, svede překvapit třeba tím, že vystoupí na pražském Comic-Conu – a je to zase přirozené, protože komiksy jsou zjevně něco, co má rád. Dokonce svede v těchto polohách být vtipný, ačkoliv na rozdíl od Bartoše působí zpravidla jako suchar, přesněji jako člověk, jenž by se o humor v práci pokoušet raději neměl. To je zásadní rozdíl mezi jím a Bartošem: zatímco ten vždycky působil jako sympatický intoš, který neváhá být uličník, Hřib je (alespoň navenek) prostě nudný. Sice snaživý, možná pracant, ale charisma, jež by dokázalo strhnout hodně lidí, mu chybí.
Změnu na pozici vedoucího u Pirátů bude každopádně zajímavé sledovat. Nejen proto, že Hřibův úkol je ubránit stranu před osudem věčného zatracení v poli zapomenutých s dvou- nebo tříprocentním volebním potenciálem a ziskem. Ale taky se tu děje něco, co je v české porevoluční politice nebývalé. Nestalo se nikdy u žádné strany, že by byla tak dlouho tak úzce personifikována s jediným obličejem (jakkoli Pirátům vyrostly známé osobnosti).
ODS Klause smetla, vyrovnala se i s Topolánkem, vyrovná se nakonec i s Fialou. ČSSD dokázala přežít i Zemana, složil ji až Babiš. Ten sice panuje ve svém hnutí dlouho, ale je to struktura, která je mu postavena na tělo, volby jsou vždycky fraška. Nejblíž Bartošově postavení měl blahé paměti Josef Lux, jenže ten bohužel umřel, takže už se nikdy nedozvíme, kam by se KDU ubírala, kdyby jejímu výraznému předsedovi bylo dáno čtvrt století života navíc. Nu pak je tu případ Republikánů a Miroslava Sládka, jenže koho by tento pán dnes ještě zajímal, že.
Tudíž sledovat Hřibovo počínání bude skutečně poučné kino. Přijmou voliči nového lídra? Obzvlášť když začal svou éru vlastně bojovným nebo povýšeným vzkazem, že sice chce stranu sjednotit a usmířit její rozhádaná křídla, ale to že neznamená, že se bude s každým objímat. Což byla mimo jiné reakce na to, že několik významných tváří (například Janka Michailidu) okamžitě po Hřibově zvolení oznámilo ukončení nebo přerušení svého pirátského členství, protože s novým předsedou nechtějí nic mít a protože strana se nyní bude ubírat jinudy, než by dle nich bylo záhodno.
Ta slovní hříčka se tedy vzhledem k příjmení nového předsedy a úkolům, jež před ním stojí, nabízí sama: bude Hřib pro Piráty spíše satan, který je zadáví, anebo pravák, jenž je vytáhne zpět k jistější budoucnosti? Odpověď na tento kvíz přijde nejpozději a nejdříve napřesrok v říjnu při de facto nejdůležitějších tuzemských volbách, totiž těch sněmovních. Rok času je akorát tak dost, aby Hřib ukázal, co v něm je. Obzvlášť když má nespornou výhodu, že s sebou netáhne tíhu vládního angažmá.