Konstruktivní pesimista Cyril Höschl
Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné, protože s ní neodešel jenom kamarád, ale výjimečný a čím dál ojedinělejší pohled na svět.
Byl to možná pocit vyloučenosti ve více než jednom smyslu slova, který nás přivedl k sobě. Prostředí Psychiatrické léčebny Bohnice, v jejímž areálu působil i Výzkumný ústav psychiatrický, bylo tehdy oddělené od světa „normálních“ lidí jak bytelnými fyzickými bariérami, zdmi a ploty, tak neviditelnou, ale o to víc všudypřítomnou ostrakizací psychiatrické péče a jejích pacientů, personál nevyjímaje. „Patříš do Bohnic“ se v té době říkalo každému, kdo se nějakým způsobem vymykal velmi úzce definované představě přijatelného chování a myšlení. Ve své pozdější lékařské a vědecké kariéře Cyril významným způsobem přispěl právě k boření těchto přehrad a k daleko tolerantnějšímu, ba uznalejšímu přístupu k výstřednějším projevům aktivity lidského mozku.
Bohnický „blázinec“ byl v době normalizace svým způsobem také zrcadlem, jakkoli deformovaným, ovzduší všudypřítomné tísně, vnitřního exilu a cenných, i když většinou neúčinných projevů odporu. Stranický kádr, kterému zůstalo i po posrpnových čistkách svěřeno vedení Výzkumného ústavu psychiatrického, byl spíš pragmatik než zélot a po celou dobu svého ředitelování poskytoval krytí a ochranu celé řadě pochybných existencí, stejně jako ještě podezřelejším oblastem bádání. Vědecký tým ústavu představoval pestrou směs svérázných osobností, vyakčněných z jiných oblastí medicíny a společenských věd, badatelů v nadpozemských výšinách, žijících ve vlastním světě, a kolaborujících oportunistů, ujišťujících pomrkáváním na nepřizpůsobivé kolegy, že jsou s nimi v duchu na stejné lodi. Předseda stranické organizace v ústavu, jinak neomezený pán ústavní kotelny, byl vyléčeným a vděčným pacientem mého šéfa, vzácného, ale méně přizpůsobivého psychologa dr. Jaroslava Madlafouska z protialkoholní léčebny v Lojovicích. Ředitel tak chránil politicky nespolehlivého badatele, který zase mohl uplatňovat výchovný vliv na předsedu stranické organizace, jenž díky tomu shovívavě přehlížel ideologické prohřešky vědců. Byl to bizár bizarní doby.
Právě dr. Madlafousek, právem považovaný za zakladatele české etologie, dnes bychom řekli biologie chování, nám s Cyrilem otevřel dveře ke společným úvahám o evolučních kořenech sociálního chování a na ně navazujícímu výzkumu. Vzniklo z toho několik prací o neverbálním chování a dominančních hierarchiích u psychiatrických pacientů či seznamujících se mladých lidí. I to byl jakýsi izolovaný ostrov v moři převládajícího způsobu uvažování o lidské psychice a jejích poruchách. Psychiatrie a zejména klinická psychologie, můj obor, byla tenkrát v zajetí hlubinných interpretací duševních poruch a dynamických škol jejich léčby. V době, kdy se psychiatrie na Západě začínala odklánět od freudovských a jungovských kvazivědeckých interpretací, se čeští a slovenští psychologové a terapeuti stávali jejich oddanými stoupenci, alespoň zčásti právě proto, že byly cizí marxistickému chápání psychiky jako stroje, který na příslušné podněty a jejich podmiňování reaguje příslušnými reakcemi.
Díky důsledné integraci evolučního myšlení a dalších poznatků z biologických disciplín, jako je endokrinologie, se tak Cyril rychle stal vůdčím představitelem biologicky orientované psychiatrie a systematické integrace poznatků z pozorování lidského chování s daty o chemických, elektrofyziologických a hormonálních procesech probíhajících v lidském těle. Ve své době byl průkopníkem, často plujícím proti proudu. Tak jako mnozí, kteří v době normalizace chtěli pracovat ve výzkumu a sledovat akademickou kariéru, stál i Cyril před nelehkými dilematy. Jako talentovaný lékař a výzkumník měl před sebou slibnou vědeckou budoucnost, současně však věděl, že cesta k ní se neobejde bez kompromisů. Pokud ale vím, vždy dodržoval hippokratovskou zásadu nepůsobit škodu a prokazoval pomoc mnoha lidem, kteří se vinou tehdejšího režimu ocitli v psychické tísni.
V porevoluční době udělal Cyril hvězdnou kariéru doma i ve světě a stal se nejen vůdčí postavou, ale také organizátorem modernizace psychiatrické péče a výzkumu v České republice. Sehrál rozhodující úlohu v transformaci Výzkumného ústavu psychiatrického, později Psychiatrického centra Praha, na Národní ústav duševního zdraví. Obdržel řadu vědeckých a společenských cen a stal se neformálním patriarchou české psychiatrie. Byl také vlivným, vtipným a oblíbeným komentátorem společenského dění.
Jeho chápání mysli jako integrujícího činitele různorodých stránek lidské identity se projevovalo i v šíři a hloubce jeho zájmů, od literatury přes výtvarné umění až k jeho milované hudbě, a především hře na klavír, která mu poskytovala radost i útěchu. Svůj dar empatie uplatňoval nejen v péči o pacienty, ale také věrností přátelům a vroucným vztahem ke své rodině. Poznav kořeny lidského chování zakotvené v dávné minulosti našich zvířecích předků stejně jako mocné síly adaptace, umožňující je v procesu přirozeného výběru přetvářet, považoval se, řečeno jeho vlastními slovy, za „konstruktivního pesimistu“, nevzdávajícího se naděje v dobrý úděl i přes naše neodstranitelná omezení. Politickou korektnost považoval za neslučitelnou s vědeckým poznáním. Otevřeností a schopností vnímat pohledy a názory z různých stran stejně jako nesmiřitelností vůči myšlenkovému sektářství a dogmatismu pak dosvědčoval svoji kromobyčejnou schopnost kritického myšlení, kterou neváhal propůjčit i menšinovým a nepopulárním pohledům, naposledy během covidové krize. V dnešní době myšlenkové polarizace a ideologizovaných bublin je to schopnost, jejíž ztrátu budeme pociťovat snad ze všeho nejvíc.
