„Soustředění na globální oteplování je primitivní.“ Vědec Václav Smil pro Echo

Václav Smil je pravděpodobně nejznámější žijící vědec českého původu na světě. Do Prahy, kam nejezdí příliš často, přijel na pozvání Pražského centra transatlantických vztahů univerzity CEVRO. Postěžoval si, že v Praze měl tolik veřejných vystoupení a rozhovorů, že je už z mluvení o energetice unaven. Přesto jsme se jí nevyhnuli. Ve Smilových knihách mohou skeptici současné zelené transformace najít řadu argumentů. Ale to ne proto, že by Smil působení člověka na přírodu podceňoval. Naopak kritizuje jednostranné soustředění na globální oteplování kvůli tomu, že je to jen jeden problém z mnoha.

Říkáte, že už vás mluvit o energetické transformaci unavuje. Jen teď v Praze, nebo obecně?

Světovou energetiku jsem dělal dlouhá léta, o tom takzvaném energetickém přechodu jsem napsal tři knihy a roku 2023 mě prostě intelektuálně unavuje o tom mluvit, protože vím, co je možné a co ne. Vidím, že o tom vykládají lidé, kteří v životě nestudovali žádnou fyziku, žádné strojírenství a nemají ponětí, jak se třeba vyrábí ocel. Aktivisté, ekonomové a politici přijdou a řeknou: To a to se stane do roku 2030 nebo 2040. Unavuje mě říkat, že to není jako přechod od pevných telefonních linek k mobilům. To se uskutečnilo za deset let. Změnit světovou energetickou soustavu, systém, který obnáší miliardy tun paliv, jeden a půl miliardy automobilů, padesát tisíc obrovských lodí, desítky tisíc elektráren atd., to se musí dít organicky, postupně, generaci za generací. Bohužel, to je to, čemu říkáme ve filozofii kategoriální chyba. Lidé si myslí, že tohle můžu udělat stejně, jako jsem udělal tamto. Ale to nemůžu. Změna systémů je pozvolná a nepředpovídatelná. Mobily můžu vyrábět po miliardách. Ale vezměte si uhelnou elektrárnu. Jedna má výkon třeba jeden GW, tisíc MW. Kdežto průměrná větrná turbína má jeden MW. Tak si řeknete, že potřebujete tisíc větrných turbín. Ne ne. Ta elektrárna může pracovat 95 procent celého roku, něco potřebuje na údržbu. Kdežto ten větrník i na nejvíc větrných místech, uprostřed Severního moře, mi bude pracovat 45 procent roku. Nejen že těch větrníků tedy potřebuji dva tisíce, ale i to je špatně. To bylo srovnání faktorů kapacity. Když mám plynovou elektrárnu, což je lepší než uhelná, tak ji můžu vypnout a zapnout. Úplně stejně jako moderní dopravní letadlo, to, co ho pohání, jsou plynové turbíny. Plynovou elektrárnu můžu nastartovat za deset minut a pak ji provozovat celý den, anebo jenom hodinu. Mám to přesně podle potřeby a to je k nezaplacení. Kdežto s větrnou turbínou nebo solárním panelem mám elektřinu, ale ne tehdy, kdy ji potřebuji nebo chci. Navíc, ať toho postavím sebevíc, v noci to nebude nikdy pracovat, protože zhasne slunce a i vítr zpravidla přestane foukat. Takže potřebuji ohromné úložiště energie. Jezdím často do Tokia, to spí vlastně jen čtyři nebo šest hodin. Klimatizace v mrakodrapech běží v noci. A to město má 37 milionů lidí. Takže předělat Tokio na vítr… Samozřejmě se to eventuálně může udělat, když budu mít enormní množství turbín a enormní úložné kapacity energie. Ale jaképak máme ukládání energie? Jediné, které máme, je stejné, jako máme už sto let, to je přečerpávací elektrárna. A míst, kde se dají postavit, moc není.

A nevidíte do budoucna nějakou další možnost ukládání energie?

Baterie. Ale ty postupují pomalu a jsou maličké. Mají kapacitu v kilowattech. A ta cena. Přečerpávací elektrárna může vydržet sto let a některé taky vydržely. Kdežto žádná baterie vám nevydrží sto let. Takže to opravdu není jako přechod z pevných linek na mobily. Není otázka, jestli se to může změnit. Samozřejmě že může. Ale rozměr toho systému, který má být nahrazen, a prostředky, které máme, abychom ho nahradili… Z toho vidíte, že to musí být organický proces na desítky let. Lidé dostatečně nechápou rozměr toho problému. Když potřebuji vyrobit energii pro Dánsko, kde je pět milionů lidí, tak to není žádný problém. Když potřebuji vyrobit energii pro Indii, která má jeden a půl miliardy lidí… Lidé jsou schopni si uvědomit, co je malé auto a velké auto. Ale lidem, kteří nepracují s čísly a kteří neznají procesy, jak se vyrábí cement nebo hnojiva, to nedochází. Třeba 4,4 miliardy tun cementu ročně. Lidé ta čísla opakují, ale v hlavě si je neznázorní, nedomyslí, co znamenají.

Celý rozhovor si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.