V teréňáku po božích cestách. Zneklidňující Simone Weilová zemřela v 35 letech

„Kolik času denně věnujete myšlení?“ Touto otázkou se Simone Weilová obracela na sestry, které se o ni staraly během hospitalizace roku 1943 v anglickém Ashfordu. Tehdy pětatřicetiletá francouzská učitelka filozofie, teoložka a sociální aktivistka se tam léčila s tuberkulózou. Ze solidarity s občany obsazené Francie navíc odmítala jíst. Zesnula téhož roku na vysílení. „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí,“ čteme v úmrtní zprávě. Od jejího napsání uplynulo osmdesát let.

Nakladatelství Kalich vydalo o této myslitelce životopisnou knihu Zneklidňující Simone Weilová od Roberta Zaretského. Autor hned v úvodu zmiňuje paradoxy, které se s osobou pojí: pacifistka, která se jako anarchistka účastnila španělské občanské války, křesťanská mystička pocházející z židovské rodiny a odmítající vstoupit do církve, anarchistka s konzervativním světonázorem. Paradox je ostatně vtělen již do podtitulu životopisu: „Život v pěti ideách.“ Jakýpak život? Umořila se v pětatřiceti letech.

Jenže z jiné strany: Kdo může říct, že žil tolik jako Weilová? Pětatřicet let jí stačilo na to, aby udělala dojem na osobnosti různých myšlenkových tradic. Albert Camus měl za to, že bez jejího myšlení není možná poválečná obnova Francie, Roger Scruton ji považoval za jednu z nejpozoruhodnějších myslitelek konzervativismu, Jan Zahradníček jí věnoval báseň ve sbírce Dům strach. Jinými slovy, vysoké, až nelidské ideály mohou být v rozporu s přežitím, ne však s životem, zvlášť posmrtným.

Utrpení, pozornost, odpor, zakořenění a Bůh – pětice idejí, do nichž je podle autora vpleten život Simone Weilové. Prožila a ozkoušela všechny, včetně Boha. Popisuje několik mystických zážitků. Ráda opakovala, že pravdu je třeba chránit před čirou spekulací a testovat v terénu, s nasazením těla. Připomíná to Ulricha z Musilova Muže bez vlastností. Protagonista ubezpečuje svou sestru Agátu: „Nesměj se mi. Nejsem zbožný; pohlížím na svatou cestu a přemýšlím, jestli by na ni šlo vjet teréňákem.“

Utrpení, první idea, doprovází Weilovou od útlého dětství. Odmalička se potýkala s mučivými migrénami. Konfrontace s bratrem Andrém Weilem, geniálním matematikem, ji navíc v jejích očích usvědčovala z plytkosti. Později svou roli sehrálo soustavné přepracovávání. Ač pocházela z bohaté židovské rodiny, v níž se narodila 3. února 1909, odmítala využívat své zázemí. Způsob, jakým se vydávala utrpení všanc, vedl třeba Susan Sontagovou k tezi, že je jedna z těch, kteří fetišizují vyšinutí a z vlastní bídy ždímají „své“ pravdy. Není to spravedlivé zhodnocení.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.