"Zlověstné události." Vystoupení amerického prezidenta Donalda Trumpa, který hovořil jako jiní státníci na půdě OSN, bylo technicky sabotováno a dokonce mohl bý ...
Bezprostředně po vraždě Charlieho Kirka, 31letého konzervativního aktivisty a vlivné osobnosti americké mladé pravice, se mohlo oprávněně zdát, že Spojené státy stojí na okraji propasti eskalujícího politického násilí. Bylo nasnadě vidět paralelu mezi atentátem Kirka a zabitím George Floyda v roce 2020, jenž se stal mučedníkem levice a zmobilizoval hnutí Black Lives Matter.
Tehdy následovaly masové protesty, jež se pravidelně zvrhávaly v násilné nepokoje, vandalství, strhávání soch a rabování; řada měst nad demonstracemi ztratila úplně kontrolu a zdráhala se nasadit policii, neboť ta byla kolektivně vnímána jako hlavní viník problémů, proti nimž se protestující vymezovali – za připomínku stojí situace v Seattlu ve státě Washington, kde účastníci vyhnali policejní složky z části města, kterou vyhlásili za „autonomní zónu“ s názvem CHAZ („Capitol Hill Autonomous Zone“) a bezmála měsíc ji okupovali – za tu dobu v zóně bujela kriminalita, jeden šestnáctiletý mladík byl zastřelen, jiný skončil v kritickém stavu. „Stane se něco podobného teď pod vlajkou pravice?“ zněla zcela legitimně otázka před dvěma týdny.
Po několika dnech, kdy začalo být zřejmé, že na násilnosti nedojde – podporovatelé hluboce věřícího Kirka reagovali spíše pietními vigiliemi než zapalováním aut –, to vypadalo, že příběh bude mít temný oblouk jiného rázu: Donald Trump a další představitelé jeho administrativy vydali znepokojivá veřejná prohlášení, jež vedla k důvodným obavám o svobodu projevu v Americe. Před pár dny jsem psal o nechvalném příkladu ministryně spravedlnosti Pam Bondiové, ovšem nejvíce pozornosti si nakonec vysloužil Brendan Carr, předseda Federální komunikační komise (FCC), který pohrozil odebráním licence televizní stanici ABC, pokud nestáhne zábavný pořad Jimmyho Kimmela poté, co komik nevybíravě komentoval atentát – to také stanice dočasně udělala (detailněji se k tomu vyjádřil kolega Ondřej Šmigol).
Nicméně jsme zase o týden dál, Jimmy Kimmel se v úterý opět vrátil na televizní obrazovky a vzbudil takovou pozornost, jaká se jeho pořadu už dlouho nedostala (zde poslouží mj. jako příklad kontraproduktivních účinků cenzury). Vláda se setkala s vlnou kritiky za cenzorní manýry, a to nejen zleva, kde bychom to očekávali, ale také od prominentních konzervativců. Senátor Ted Cruz kupříkladu o Carrovi prohlásil, že se projevil jako mafián a že nátlak na média je neakceptovatelný; Bondiovou zase pokáral republikánský předseda dolní sněmovny Kongresu Mike Johnson, který jí připomněl, že v Americe „neumlčujeme neoblíbené názory“. Trumpova rétorika je sice k médiím stále nepřátelská, ale zdaleka již nepůsobí tak hrozivě jako zpočátku.
Existuje ovšem i optimističtější pohled na věc, a tedy že příběh atentátu bude v důsledku o hodnotě odpuštění – a snad i specificky o odpuštění křesťanském. Zde zahrála nezastupitelnou roli Erika Kirková, vdova po zavražděném. Na nedělním vzpomínkovém shromáždění přednesla jímavý projev, kde zdůraznila význam křesťanských hodnot a otevřené diskuse mezi znepřátelenými lidmi. V klíčovém momentu promluvila o tom, že její manžel chtěl oslovit také mladé muže, jakým byl i jeho vrah – takové, kteří „nemají směr, smysl, víru ani důvod k životu“ a „promrhávají žití rozptylováním a jsou stravováni záští, hněvem a nenávistí“. „Tomu mladému muži, tomu mladému muži odpouštím,“ řekla ve zřetelném citovém pohnutí: „To je to, co dělal Kristus a co by udělal Charlie. Odpovědí na nenávist není nenávist. Odpověď, kterou známe z evangelia, je láska – vždy láska.“
Sekulární společnost má sklon na věřící nahlížet jako na pokrytecké tmáře, kteří se zaříkávají Biblí, aby tím zakryli svou předsudečnost vůči pokroku modernity. Příklad vdovy Kirkové nicméně odkrývá vznešenou část víry, kterou nelze smést ze stolu jako pouhé divadlo a u níž je zatěžko hledat obdobnou náhradu u pokrokářského bezvěrectví – ostatně v případě Black Lives Matter, vrcholného produktu progresivismu, by si nikdo ani nedovolil navrhnout, že by se policistovi, jenž prováděl smrtící zásah u Floyda, mělo odpustit.
Odpuštění nepřichází lidem na mysl intuitivně a podle historika Toma Hollanda je apel na odpouštění i nepřátelům, které přišlo s křesťanstvím, radikálním odklonem od předchozích morálních tradic, jež akcentovaly spravedlivou pomstu, případně vládu silnějšího. Křesťané samozřejmě ani zdaleka nedosahovali a nedosahují vytyčeného standardu s mírou spolehlivosti tak, jak je nabádal spasitel v Novém zákoně, ovšem ustavičná připomínka odpuštění jako centrální hodnoty je v tradici ukotvena pevně a jen máloco ji v důležitosti převyšuje.
K projevu Kirkové se odkazoval i komik Jimmy Kimmel po návratu z krátkodobého mediálního vyhnanství. „O víkendu došlo ke krásnému okamžiku, když Erika Kirková v neděli odpustila muži, který zastřelil jejího manžela. Ona mu odpustila. To je příklad, který bychom měli následovat,“ řekl Kimmel, sám zalknutý slzami. „Byl to obětavý projev milosti ze strany truchlící vdovy, který se mne hluboce dotknul. Doufám, že se podobně dotkne i mnohých dalších. A pokud je něco, co bychom si s sebou měli z této tragédie do budoucna vzít, pak je to právě toto.“
Uvidíme, co přinese týden následující – můžeme jen doufat, že se v duchu odpuštění ponese i další vývoj.
00:05
