Minulý týden Donald Trump a jeho podřízení ohlásili, že jim s vyjednáváním konce ukrajinské války dochází trpělivost. Že obě strany mají poslední šanci, jinak to balí. O této poslední šanci, nové verzi amerického mírového plánu, teď měli Američané, Evropané a Ukrajinci jednat v Londýně. Poté, co Ukrajinci tento plán ne snad výslovně odmítli, ale řekli, že chtějí jednat o třicetidenním okamžitém příměří, zrušil americký ministr zahraničí Marco Rubio svou cestu do Londýna. Úplný kolaps to není, Rubio v tweetu oznámil, že jednání budou na expertní úrovni pokračovat a on třeba do Londýna ještě někdy přijede. Ale bylo to leckým tak chápáno.
V úterý periodika Daily Telegraph a Axios přinesla obrysy onoho mírového plánu. Byl leckým označen za plán ukrajinské kapitulace. Opět to tak docela není.
Zelenskyj plán výslovně neodmítl, ale je docela pochopitelné, že na něj nekývl ihned. Potřebuje, aby domácí veřejnost viděla, že se nevzdal bez boje. Podobné je to i s tím plánem. Je pro Ukrajinu hořký, ale tím ten, kdo sledoval vyjednávání Trumpova týmu, nemůže být překvapen. Po celou dobu, co jsou Američané s Rusy v kontaktu, uplatňovali nátlak jen na Ukrajince a Rusům předkládali jen lákadla. Polooficiální vysvětlení bylo, že když zkoušíte s někým vyjednávat, tak nemůžete začít tím, že ho hned označíte za válečného zločince – a vůbec mu uzavřete možnosti. A že příležitost pro to, aby Američané ukázali Putinovi, jak mu taky můžou znepříjemnit život, ještě může přijít. Tato možnost zůstala jen teoretická, zatímco Ukrajincům Američané přiškrcovali dodávky zbraní či rozvědných informací, aby je „vychovali“, před Rusy stavěl Trump vidinu blíže neupřesněných podnikatelských možností. Jediný pro Rusy nepříjemný vývoj, na němž má Trump jistý podíl, je pokles cen ropy; ale o ten se Trump nesnaží primárně kvůli Ukrajině.
K samotnému plánu. Ukrajina se nestane členem NATO. Tím nemůže být nikdo šokován. Američané to řekli oficiálně už před nějakým časem, například ministr obrany Hegseth 13. února na tiskovce v Bruselu.
Území zůstane až na výjimky tak, jak je současná frontová linie. To je samozřejmě trpké, nicméně i někteří Evropané, jež nelze obvinit z toho, že jsou ruští agenti, na tu myšlenku připravovali veřejnost už rok. Je to prostý výsledek situace na bojišti, dlouhodobých trendů, jež nemluví pro Ukrajinu, a toho, že Evropa nebo jiný aktér nejsou schopni situaci na bojišti zvrátit pouhou vnější pomocí, i kdyby chtěli. A nezapomeňme, že oficiální Putinův požadavek byl území loutkových republik na východě Ukrajiny – které nyní neovládá celé.
Uznání Krymu jako součásti Ruska de iure Amerikou. Uznání území získaného agresí je zlý precedens pro život v Evropě, jak jsme ho znali. Ale nejen tady; nikoli náhodou neuznaly anexi Krymu zatím ani Rusku blízké země. Nicméně je to z historického hlediska ještě tak nějak obhajitelné, jít proti tomu v Rusku by byla i pro jakéhokoli protiputinovského politika sebevražda.
Uznání okupovaných území de facto. Je otázka, co to vlastně znamená. Ale zkusíme napovědět. Kdy jste naposledy slyšeli někoho říkat, že Rusko musí ukončit nelegální okupaci gruzínské Abcházie? Tak vidíte.
Další body: Je výslovně zmíněno, že Ukrajina se může stát členem EU. A že jí může poskytnout bezpečnostní garance skupina nejen evropských zemí (ovšem ne USA). Plán byl prý finalizován poté, co Trumpův vyslanec Witkoff jednal s Putinem – což není totéž, jako že Putin s plánem souhlasí. Připomeňme, že ukrajinský Euromajdan a svržení prezidenta Janukovyče v roce 2014, které přesvědčily Rusy, že musí zakročit, se strhly právě kvůli členství v EU, nikoli v NATO. A s bezpečnostními garancemi – včetně přítomnosti zahraničních vojáků – by Putin souhlasil? Je to samozřejmě zároveň trochu past, protože není jisté, kdo by ty garance poskytl.
Pak je uveden bod o tom, že záporožská jaderná elektrárna by přešla do amerických rukou a dodávala by elektřinu Ukrajincům i Rusům. To je takový trumpovský kreativní prvek, tak trochu ve stylu plánu pro vzkvétající dovolenkovou zónu v Gaze. A taky zřejmě výsledek obav z toho, co se může stát, když jaderná elektrárna padne do špatných rukou nebo bude poškozena při nějakých dalších bojích. Nebezpečí jaderné eskalace na Ukrajině totiž vzrušovalo některé mluvčí americké pravice mnohem víc než Ukrajince samotné.
Co v prvních komentářích nezaznívalo, bylo připomenutí jedné role, kterou by Evropa v tom plánu musela sehrát: případná úleva od sankcí předpokládá, že je uvolní nejen Američané, ale i Evropané, jinak to moc nedává smysl. A třeba takový SWIFT tuším podléhá belgické jurisdikci.
Co v plánu není? Nevíme, protože máme jen konspekty toho plánu, do nichž novináři zaznamenali možná jen to, co jim přišlo důležité. Ale jedna věc, která v konspektech schází, jsou jakékoli podmínky kladené v budoucnu na ukrajinské ozbrojené síly. Ty byly, jak známo, kamenem úrazu při všech zkusmých vyjednáváních o ukončení konfliktu. Rusko chce Ukrajinu odzbrojit.
Jedna věc totiž možná ne všem Američanům podílejícím se na vyjednávání dochází. Rusku od počátku nešlo nijak zvlášť o území (minulý týden například ruská ekonomická média referovala, že dvě firmy, které získaly licenci na těžbu uhlí v Doněcku a Luhansku, z plánů couvají poté, co zjistily, že se těžba nevyplatí). Šlo mu o zničení ukrajinské státnosti, o to, udělat z Ukrajiny povolnou, nesuverénní zemi. To je ovšem velká slabina amerického vyjednávání.
00:01
