Zaslepená společnost. Když nevidět je přikázáním…

Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni. Tato slepota, říká režisérka inscenace, je metaforou lidské civilizace.

Dějiny jsou, řekli jsme mnohokrát, neseny napětím mezi horizontem nadějí lidí a prostorem jejich zkušeností. Prostor zkušeností je krutý, velké naděje zabíjí, přežijí jen ty menší, které se dají se zkušenostmi smířit. Jako živé organismy před smrtí se velké naděje snaží uniknout před zkušenostmi, které je zabíjejí, někdy uniknou i důkazům o milionech umučených, jak víme z dějin našeho „temného kontinentu“ (Mark Mazower). „Vůle nevidět“ má různé podoby a má i své parazity.

Agnotologie: věda o nevědění

Zaprvé je masové zaslepení společnosti ve stále větší míře produktem specializovaných agentur, které nabízejí na trhu, především korporacím, možnost koupit si „zneviditelnění“ pro ně nevýhodných faktických důsledků vědeckých poznatků. Připomeňme si například systematické zpochybňování korelace mezi kouřením a rakovinou plic (viz film Děkujeme, že kouříte Jasona Reitmana). Sociolog Vojtěch Pecka v knize Továrna na lži popisuje masovou výrobu klimatických lží po podepsání Kjótského protokolu, kdy se korporacím fosilního průmyslu podařilo „vytvořit kouřovou clonu pochybností a kontroverzí“, a oslabit tak politickou vůli k účinné regulaci.

Americký historik vědy Robert N. Proctor založil pro studium strategií agentur specializovaných na výrobu „ignorance vědeckými metodami“ nový vědní obor– agnotologii. Vědecké poznatky se relativizují například jejich zarámováním do žánru kontroverze: místo o globálním oteplování se začne na školách mluvit o kontroverzi mezi klimaalarmisty a klimaskeptiky, místo o evoluci o kontroverzi mezi evolucionisty a kreacionisty.

V masově vyráběném informačním chaosu se relevantní informace rozpouštějí, v následném „obecném znejistění světa“ (Václav Cílek) společnost jako celek ztrácí schopnost jednat ve shodě s realitou. Hrozí, že se lidské společnosti vyvinou v opak společností mravenců: ty se jako celek chovají inteligentně, ačkoli žádný konkrétní mravenec inteligentní není, lidské společnosti se naopak jako celek budou chovat idiotsky, ačkoli každý konkrétní jedinec je inteligentní.

Úpadek vertikály

Zadruhé postindustriální společnosti zaslepuje v jejich současném vývoji masová vzpoura digitálních davů proti vertikální dimenzi demokracie – proti legitimitě elit. Podmínkou „vidoucí společnosti“ je racionální alokace pozornosti mas, úpadek role elit znamená masové zatemnění rozdílu mezi „pozoruhodnými“ informacemi a informačním plevelem, což má katastrofální dopad na úroveň kolektivní racionality.

Před rovnostářským lyrismem je třeba uhájit realistickou definici demokracie jako vlády volených oligarchií, které těží svou legitimitu z toho, že díky své reputaci vítězí ve svobodné soutěži na politickém trhu o hlasy voličů. Předpokladem legitimizace elit je tedy reputace ve veřejném prostoru (i slovo gloria odkazuje na velkou reputaci). Informační a komunikační technologie umožnily masový přístup k informacím a jejich neomezené šíření, současně ale veřejný prostor zmutoval v prostor „maligní transparence“, kde kdokoli může kohokoli postavit na globální pranýř a jeho reputaci zničit.

Fareed Zakaria napsal ve své známé knize o vzestupu neliberálních demokracií, že dvacáté století poznamenaly dva trendy – „regulace kapitalismu a deregulace demokracie, oba zašly příliš daleko“. Přílišná deregulace demokracie znamená, že selektivní mechanismy byly podřízeny imperativu rovnosti a meritokracie postavena na globální pranýř jako nemorální: legitimita hierarchií se začala hroutit.

Doupě

Zatřetí pak současnou společnost zaslepuje redukce slova bezpečnost na vyzbrojování „vlastních doupat“ proti vnějšímu světu, kde nás ohrožují „ještě nevlastněné věci“. Narážím tu na povídku Franze Kafky Doupě / Der Bau, velkou metaforu západního pojetí budování lidského světa. Vypráví v ní o utrpení živočicha, jehož způsob přebývání na světě osciluje mezi strachem živé bytosti (animal) a rozumem (ratio – kalkul); kalkulující rozum redukuje v zájmu bezpečnosti živočicha svět na zdroj zásob, které těží „vně“, a pak je strategicky rozmisťuje ve svém doupěti. A růst hromad zásob lze vyjádřit kvantitativně – růstem HDP.

Slovo vně prý pochází z indoevropského vane – les. V lesích řádí požáry, sekyry těžařů a jedovaté emise, v doupěti je ale na jedné z hromad zásob k dispozici třeba čistička vzduchu, ta zajistí „uvnitř doupěte“ vzduch „jako na Sněžce“.

Marshall McLuhan nás naučil rozumět médiím ne jako „nástrojům komunikace“, ale jako novým kontinentům sdělitelného, které „chtějí být zalidněny“. Sdělení samo je jen voňavé sousto hozené příjemci jako návnada, aby byl odlákán od porozumění převratné události, kterou je samo vtržení nového média do našeho světa: médium je sdělení!

Ani technika ve svém celku není neutrální soubor nástrojů, které poslušně čekají na využití svými pány: má svou esenci, a ta není nic technického, Heidegger ji nazval Ge-stell. Je to nárok, neodolatelný příkaz k proměně světa i lidí v něm na „skladovatelné zásoby“, na lidské a nelidské zdroje k využití. Gestell, tento svrchovaný nárok, dělá ze západního lidstva „blázny ekonomického růstu“.

Pro animal rationale jsou zásoby v doupěti podívanou „tak sladkou a uklidňující, že se ho někdy zmocňuje dětinské přání“ nalézat své životní štěstí ve slastné kontemplaci bezpečí, které mu doupě poskytuje. Ta slastná jistota je ale lstí rozumu. S budováním doupěte je spjata starost, jejíž stravující účinek „je možná stejný jako strach z nebezpečného světa vně doupěte“: je aktuální uspořádání zásob v doupěti tím nejracionálnějším možným?

Když se zdá, že je doupě „nejracionálněji“ zabezpečeno a animal rationale uléhá k odpočinku, ozve se odněkud šelest „slyšitelný jen po dlouhých přestávkách“, přesto si na něj nemůže zvyknout. I když si živočich ani není jist, zda nezní jen v jeho hlavě, jakmile se ozve, jezdí uchem po zdech, vše přebudovává, jen aby dělal „něco, co odpovídá vnitřnímu neklidu“, který v něm šelest probouzí. A dostavuje se paranoia: podezírá, že si nějaké „velké zvíře“ buduje vlastní doupě v „sousedství“. Budovatelé doupat ale sousedy nesnesou.

To je stav mysli, do níž se propadl současný Západ, svůj strach ze sousedů přetvořil na teologii impéria: doupě, přejmenované na free world, je v představě jeho reprezentantů happy endem tisíciletých dějin západního lidstva, žádné jiné doupě v jeho sousedství nemůže být legitimní.

Už jednou byl svět rozdělen do dvou veledoupat, jeden si říkal svobodný svět a druhý tábor míru. Hlídací psi velmocí zaháněli svým výhružným štěkotem lidská stáda do jednoho z nich.

Bylo to ponižující, lidská stáda se ale nepoučila.

Technonihilismus: normalizace otřesného

Začtvrté zaslepuje západní společnost pokušení uniknout z komplexnosti k nějakému zjednodušujícímu heslu a v jeho bodovém světle vládnout pomocí výjimečných stavů. Nejmocnější z takových hesel je Jsme ve válce!, s úspěchem už legitimizovalo mnoho diktatur: živí se strachem z nepřítele, který si staví své doupě v našem sousedství. V globalizovaném světě jsme ale všichni sousedé, jediným východiskem z takové situace je zbrojit a zbrojit, až z našeho doupěte uděláme „ocelového dikobraza“. Kdo odmítá přizpůsobit své „komplexní“ pojetí světa takovému zjednodušení, je „bezpečnostní hrozbou“.

Komplexnost vyvolává civilizační nejistotu, jejímž příznakem je třeba bujení různorodých adjektiv, kterými sociální vědy nálepkují poválečné převratné změny výrobní „základny“ postindustriálních společností a následné revoluční proměny jejich ideologické „nadstavby“. Sociolog Miroslav Petrusek sesbíral ve své knize Společnosti pozdní doby (2006) sto pět takových adjektiv – připomenu z časů mých studií společnost hojnosti, nároků, osamělou, bez otce, vědění, rizik nebo úzkosti.

Nastolení jedné velké priority – totální mobilizace sil (totale Mobilmachung) – způsobuje, že slovo kultura zní znovu nepatřičně, příkaz „zbrojit!“ vyžaduje zjednodušení „řídících procesů“, jeho roztleskávači přidělávají ke starým slovům s otazníky západní kultury vykřičníky a svolávají jejich vyřváváním davy k oslavě nové jednoty společnosti. Jeden z klíčových rysů Západu – hluboký vztah mezi kulturou a politikou – se drolí. „Nepřátelé svobodného světa nepočkají, až Evropa dokončí zelenou tranzici,“ řekl Petr Fiala. „Tanky nemusí respektovat emisní limity EURO 6,“ dodal jiný politik.

„Zrak veřejnosti je připoutáván k oslňující záři duhy z krvavé tříště války,“ řekl Lincoln ve svém nesmrtelném odsouzení americké války proti Mexiku (1848). Nechat se oklamat tou krvavou září se povyšuje na „poučení z dějin“ a války se pasují na jejich konstantu: rozbíhá se normalizace nukleárního holocaustu lidstva ve jménu „obrany svobodného světa“. Normalizace je nastolení stavu, kdy morálně otřesné už nikým neotřásá: ječivý tón válečných hesel přehlušuje hlášení tokijského rádia z 8. srpna 1945: Veškeré žijící bytosti, lidé a zvířata, byly v Hirošimě sežehnuty zaživa.

I krizi antropocénu část radikálních klimatických aktivistů pojímá jako „válku“, vydali například manifest, v němž navrhují vyhlásit „výjimečný stav ve jménu nejvyšší civilizační nouze“. Je to nebezpečná výzva, všechny vlády bez výjimky si na vládnutí pomocí výjimečného stavu rychle zvykají, stávají se „závisláky“ na jeho imperativnosti.

I když nakonec pomine, zanechá za sebou podvratné dědictví – nostalgii po zjednodušení politického rozhodování.

Babylonizace světové komunikace

Zapáté zaslepuje hypermoderní společnosti „babylonizace světové komunikace“, jejíž velkou metaforou je Borgesova povídka Babylonská knihovna. Vesmír je tu pojednán jako Knihovna, v níž jsou nahromaděny „všechny možné variace dvaceti pěti ortografických znaků“. Někteří obyvatelé tohoto vesmíru-knihovny věří, že znaky, z nichž je sestavena, žádný smysl nedávají, a zavrhují jako „pověru“ zvyk hledat v knihách nějaký smysl – tvrdí, že nesmyslnost je tu normálním jevem, kdežto „smysluplné je skoro zázračnou výjimkou“. A jako gnostickou herezi zavrhují také víru, že na některém regálu knihovny musí být kniha, která je dokonalým výtahem „ze všech ostatních knih“, a že „ten, kdo by takovou knihu našel, podobal by se Bohu“. Zachovaly se stopy kultu onoho dávného objevitele „knihy knih“, ale zjistit, kde je uchována, se nepodařilo.

Babylonská knihovna je tak obrovská, že jakákoli lidská snaha o její katalogizaci je zcela zanedbatelná. Úzkost z přemnožených informací, v nichž se ztrácí to „pozoruhodné“, se objevuje už před úsvitem modernosti. Dominikán Vincentius Burgundus například pracoval až do své smrti v roce 1264 na knize s názvem Speculum Maius; věřil, že se mu podaří v ní shrnout vše, co je v knihách „pozoruhodné“.

Úzkost z prudce rostoucí kvantity znaků a obrazů patří ke komunikaci odevždy, ale teprve digitální hojnost udělala z knihoven „knihovny babylonské“, kde nesmyslnost je normální a smysl výjimkou. Algoritmy počítačů vychrlí do našeho světa miliardy sdělení za pár vteřin a globálně je rozsévají; porozumět jejich kontextům trvá ale desetiletí. Ty se rozsévat nedají, jsou „rychlostivzdorné“: k jejich odemčení potřebujeme hermeneutickou kompetenci a dialogický vztah k druhým lidem.

Ve zlatém věku liberálních demokracií nad informacemi panovala argumentující obec, pečovala o historické kontexty a učila veřejnost vést o nich dialogy. Od chvíle, kdy argumentující obec ztratila své privilegované postavení, množí se kolem nás bludná sdělení, jejichž kontexty se ztrácejí v mlhách, které se válejí nad nedohlednými digitálními mělčinami. Věk digitální ukazuje původní moc nesmyslného, která nakonec vítězí nad ostrůvky smyslu, které jsme si vyvzdorovali ve lhostejném vesmíru.

Borgesova povídka je předvídavou metaforou rozpadu všeho smysluplného do nekontrolovatelného množství znaků, mezi nimiž bloudí moderní semionauti, v naději, že se zabydlí mezi troškou smysluplných vět.

Od jednoho zaslepení k druhému? Snad ne navždy

Pod heslem „sociologické osvícenství“ nás jeden z velkých sociologů dvacátého století, Niklas Luhmann, přinutil vzít vážně komplexitu společnosti: co znamená „vidoucí společnost“ ve věku komplexity, co je tu opakem chaosu?

Zaprvé, v hypermoderní společnosti hierarchizace a centralizace, tyto tisícileté ordotvorné praktiky, už nenastolují řád, nevracejí lidem „dohled nad realitou“, jsou naopak zdrojem chaosu. Žádné centrum už není schopno racionálně kontrolovat všechny své (specializované) periferie a neexistuje ani žádná „poslední instance rozumu“, která by ukončila svým výnosem všechny naše spory.

Zadruhé, legitimnost žádného systému už nelze zajistit v režimu reprezentace. V minulosti zákony reprezentovaly hegemonické morální přesvědčení, například po nastolení totalitní moci se lidé dále řídili „více či méně“ morální tradicí svého národa. V komplexních společnostech žádný systém nemůže čerpat svou legitimnost z toho, že zastupuje nějakou nepřítomnou „věc samu“, třeba „lid“: zákony jsou tu příliš specializované na to, aby mohly reprezentovat morální přesvědčení lidí, tak jako strany už nereprezentují třídy, ale specializují se na jednání s korporacemi, vědci nezastupují pravdu, ale boj o patenty.

Předpokladem řádu reprezentace bylo mlčení reprezentovaných. Ti mlčeli, protože považovali reprezentaci svých zájmů za výhodnou i legitimní. Věk sociálních sítí je naopak věkem epifanie reprezentovaných: ti neustále ruší vyprávěním svých vlastních příběhů diskurz svých reprezentantů, a rozvracejí tak celou scénu reprezentace.

Liberální demokracii jako politický systém, v němž zdrojem legitimní moci je reprezentace většin volených za základě „jejich reputace“, už uhájit nelze. Místo reprezentace nastupuje „prezentace“ skupin a jednotlivců, různé formy účinného tlaku na přijetí pro ně výhodných rozhodnutí.

Souslovím transcendence moci jsme označovali v politické filozofii nezávislost politického řádu na řádu sociálním (na lidských zkušenostech); slovem subscendence (Tim Morton) označme pak konstitutivní znak společností hyperkomunikace: transcendentní politický řád subscenduje – propadá se do chaosu sociálna, politicky reprezentované (vele)celky, jako byly národy, třídy, církve nebo univerzity, ztrácejí svou „reputaci“. V reakci na to se rozpadají do částí, které ale jsou větší než celky, do nichž patřily: propojují se po celé planetě v přesýpací množství, politicky sice nereprezentovatelná, ale přesto akceschopná.

Podobu, kterou na sebe bere politika v hypermoderních společnostech, jsem nazval pléthokracie (pléthos – množství). Označuji tím slovem vládu tematických a dočasných množství, ustavených ze „singularit, které singularitami chtějí i zůstat“. Václav Havel globální osvobození občanských společností od „funkcionářů politiky“ vytušil už koncem sedmdesátých let a označil je – jako první v Evropě – slovem postdemokracie.

„Všechno funguje, to je to děsivé,“ řekl Martin Heidegger v posmrtně uveřejněném rozhovoru. Co funguje, chce sousedit zase jen s něčím, co funguje. Duch fungování zaslepuje: z lidí dělá funkcionáře, kteří nevidí než to, co vyžaduje jejich funkce, ze zvířat masné výrobky, které fungují jen jako potrava, a celá zeměkoule funguje jen jako zdroj surovin.

Osvobození od zaslepení nepřinesou Západu opačně fungující systémy, ale opak fungujících systémů. I přesto, že opakem funkcionářů a fungování je pokaždé něco jiného.  

Text vyšel v aktuálním vydání Týdeníku Echo.