„Hostka“, „hoststvo“ a jiné zkomoleniny

ÚHEL POHLEDU - Česká televize vyvolala řadu kritických reakcí poté, co se v jednom ze svých příspěvků na sociálních sítích obrátila na lidi s tím, že hledá „hoststvo“ do svého nového pořadu. Kriticky na užití tohoto výrazu reagoval bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva, užívání tohoto slova naopak podpořil filosof Tomáš Koblížek z Filosofického ústavu. Zdůvodnil to především etickými argumenty. Ve svém krátkém příspěvku bych se rád pokusil vysvětlit, proč Koblížkovy argumenty nepovažuji za přesvědčivé a proč výraz „hoststvo“ do českého jazyka nepatří.

Začněme nejprve lingvistickou stránkou problému. Slovo „hoststvo“ je odvozeno od slova „host“. To je tzv. vespolné podstatné jméno, které se vyznačuje z definice tím, že podobně jako například slova kapacita, osobnost, či motovidlo, označuje osoby bez rozdílu pohlaví. Jak o ženě, tak o muži je tedy možné říci, že je to ta osobnost, ta kapacita či ten host. Gramatický rod je zkrátka něco úplně jiného než rod přirozený a zcela běžně používáme podstatná jména ženského či středního rodu pro označení muže (osoba, nemehlo) či naopak podstatná jména s gramatickým rodem mužským pro ženy (člověk, blázen, zločinec apod.).

Snaha vespolné jméno host nějak přechylovat na podobu hostka je tedy z jazykového hlediska podobně absurdní, jako kdyby se nějaký muž dožadoval toho, aby byl označován kupříkladu jako „kapacit“ či „osobnosťák“. Výraz hostka proto několikasvazkový Slovník spisovného jazyka českého nezná. Co se týče přechylování samého uvádí klasik bohemistiky Vladimír Šmilauer ve svém Novočeském tvoření slov že „přechylování je v češtině závazné při označování povolání (hodností) a příslušnosti (paní učitelka, doktorka, Polka atd.). Při označení vlastnosti (zvláště při hodnocení a obrazném užití) bývá kolísání: o nepořádném děvčeti lze říci, že je lajdák i lajdačka,“ přičemž však dodává, že „některá jména se nepřechylují vůbec: blázen, člověk, host....“ Rovněž Příruční mluvnice češtiny uvádí, že „k řadě pojmenování se rodové protějšky netvoří: letuška, drbna, montér, host, lodivod, lenoch...“ Pro objektivnost však dodejme, že Akademický slovník současné češtiny konstatuje, že „v některých typech komunikátů“ se přechýlená podoba hostka prosazuje.

Je-li nicméně užívání výrazu hostka poměrně kuriózní záležitost, jde výraz hoststvo ještě o úroveň dále. Pomiňme nyní to, na co upozornil již Karel Oliva, totiž že toto slovo neodpovídá pravidlům české slovotvorby a že není správně utvořeno (jelikož slova končící na -stvo či -ctvo se tvoří od jmen přídavných: občanský, čtenářský, divácký → občanstvo, čtenářstvo, diváctvo, ale adjektivum hostský, hostný nebo hostový v češtině neexistuje). Zaměřme se spíše na důvod, proč by podle některých mělo být do češtiny toto slovo zavedeno. Jeho zavedení je podle jeho zastánců ospravedlněno tím, že prý již není žádoucí použít při oslovení výraz „hosté“, dokonce již ani „hosté a hostky“ z toho důvodu, že to prý vylučuje všechny ty, kdo se necítí být ani mužem, ani ženou, ale něčím mezi, případně obojím zároveň.

Právě to je také základem etického argumentu Tomáše Koblížka. Doslova uvádí, že výraz „hoststvo“ je „genderově neutrální pojmenování, tedy výraz, který přímo neodkazuje k žádnému rodu: nerozlišeně označuje muže, ženy, ale také osoby, které se nevnímají ani jako muži, ani jako ženy.“ Na jiném místě pak dodává: „Etický argument pro používání slova hoststvo, který sám podporuji, tak může spočívat v tvrzení, že chceme vyjádřit respekt vůči těmto lidem a že chceme brát jejich potíže vážně“.

Tyto argumenty se však zakládají pouze na nepochopení rozdílu mezi tím, co se v lingvistice označuje jako „gramatický rod“ a „přirozený rod“ a co jsou vespolná jména. Hledá-li Koblížek výraz, který „neodkazuje k žádnému rodu“ (má zřejmě na mysli přirozený rod, protože gramatický rod, každé české substantivum vždy vyjadřuje, takže jeho hledání by bylo poněkud bezúčelné) a „nerozlišeně označuje muže, ženy, ale také osoby, které se nevnímají ani jako muži, ani jako ženy“, může zcela bez obav použít výraz host, které se přesně těmito vlastnostmi vyznačuje. To, že má gramatický rod mužský, na této skutečnosti vůbec nic nemění.

Proti Koblížkově „etickém argumentu“ lze tedy namítnout, že používání vespolného substantiva host, které označuje všechna pohlaví, nelze nikterak chápat jako absenci respektu vůči žádné skupině osob, ať je již tato skupina jakéhokoli genderu či pohlaví. Analogicky není projevem nerespektu vůči mužům, napíše-li Česká televize například, že do svého pořadu hledá osobnosti. Pokud by se nějaká skupina mužů (či osob s genderovou dysforií) cítila tímto výrazem přeci jen dotčena a dožadovala by se, aby v zájmu vyjádření respektu vůči nim užívala ČT raději výraz osobnoststvo, lze jim doporučit totéž, co těm, kteří prosazují výraz hoststvo: Přečíst si mluvnici češtiny, osvojit si rozdíl mezi přirozeným a gramatickým rodem a podívat se na kapitolku vespolná podstatná jména. Po této četbě by mělo být každému zřejmé, že užívání v češtině běžných vespolných jmen není projevem žádného disrespektu a že není ani zlehčováním potíží lidí s genderovou dysforií.

Snad se pak i v jasnějším světle vyjeví, že slovo hoststvo je možné s klidným svědomím odložit do muzea kuriozit na čestné místo hned vedle nosočistopleny.

Petr Kužel, Ph.D.
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.