Pravda dětí, bláznů a starců. Tedy Dominika Duky

KOMENTÁŘ

Pravda dětí, bláznů a starců. Tedy Dominika Duky
Dominik Duka je symbolickým zástupcem dětí, bláznů a starců. Čím dál častěji říká věci, které by jinak mohli říkat jenom oni, tedy děti, blázni a starci, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Říkalo se kdysi, že děti, blázni a starci mají to privilegium, že mohou říkat pravdu. To respektovali i ti, komu se jinak nějaká svoboda nebo tolerance moc nezamlouvaly. Prostě po dětech, bláznech a starcích se nešlo. Vědělo se, že z nich mluví jiná zkušenost, než je ta běžná, že jsou hájeni právě proto, že mluví jiným způsobem než ostatní, netaktizují; nemyslí na to, jestli z toho něco bude, jestli se to nebude někomu líbit, nemyslí na následky, prostě mluví jak děti, blázni a starci.

Tohle právo uznávali i tyrani, diktátoři, absolutističtí panovníci, vůdcové různých režimů, třeba i dosti nesympatických. Pro naši dobu je zajímavé, že kdo ho neuznává, jsou dnešní „liberálové“. Ti, navzdory etymologii slova, k němuž se snad ještě hlásí, mají představu, že jejich verze svobody (libertas) je čímsi, co jim dává nárok vnucovat a určovat, jak tu svobodu užívat. Tedy stejně jako oni. Tato představa svobody je opravňuje k tomu, aby ji brali jiným, a to někdy ještě ve větší míře, než ji brali ti diktátoři a monarchové, kteří měli ty výjimky. Jejich verze svobody je totiž úplná, totální a nic nad ni se už do ní nevejde. To jim dává představu, že ji budou považovat za platnou pro všechny a nevyjmou z nich ani ty děti, blázny a starce.

 

Dominik Duka je symbolickým zástupcem dětí, bláznů a starců. Čím dál častěji říká věci, které by jinak mohli říkat jenom oni, tedy děti, blázni a starci. Před pár dny vedl kázání v Kocléřově, poutním mariánském místě, a tam mimo jiné pravil: „Je hrozné utrpení těch, kdo jsou vydáni vojenské agresi. Ale nejohroženější na světě není ukrajinský voják, ale dítě, které nemá oporu v matce a otci. Židé a křesťané jsou opět, jako za nacismu, pod tlakem, protože hájí manželství muže a ženy.“

Tento citát má kvalitu výroku dítěte, blázna a starce, to znamená, že je pravdivý a přitom dokonale „bláznovský“. Lze ho se vší snadností překroutit a vytvořit z něj přesně to, co neříká. Takže on opravdu neříká, že Židé (a křesťané) byli za nacismu a komunismu pod tlakem proto, že tehdy hájili manželství muže a ženy. To by musel být autor takového výroku skutečně blázen. On říká, že křesťané jsou nyní pod tlakem, protože hájí manželství muže a ženy… Mnozí (i křesťané) s tím nemusí souhlasit, ale nelze říci, že to neodpovídá nynější zkušenosti mnoha křesťanů (nebo vůbec konzervativně založených lidí), kteří, pokud to tedy dělají, jsou opravdu „pod tlakem“. To nemůže zpochybnit nikdo, kdo ví, co slova znamenají a co znamená pro křesťana manželství, totiž posvěcený svazek muže a ženy.

Po zveřejnění krátkého úryvku se nad jeho autorem dle očekávání rozpoutalo tornádo pobouření a rozhořčení, vybavené emocemi, jichž je schopna skutečně snad jen pokroková složka společnosti. Ta se na kardinála, emeritního primase a také politického vězně, historika, teologa, vzdělance, kněze a člověka s jistými zásluhami vrhla s takovou neúprosností, že snad ani masovému vrahovi by nevěnovali tolik vášně. Stačí vždy totiž docela málo a zábrany jdou stranou. Všechny reflexy a naučené instinkty se nastartují a spustí palbu. Co si to ten klerikální dědek (to je mírnější verze obvyklých charakteristik) zas dovolil… K tomu se přidají profesionální bojovnice a bojovníci za pokrok, mravokárně napomenou starého muže a velmi přesvědčivě naznačí starost o budoucnost takové církve…

Ale ta církev, pokud má mít nějaký smysl, má mít odvahu říkat věci, na které si troufnou už jen ty děti, blázni a starci. Nic totiž nerozdráždí tyto bojovníky za toleranci tolik jako jednoduché konstatování, že v jejich představě o jakémsi konečném řešení sexuální rovnosti je opravdu jedno hodně slabé místo – a to je dítě. Aspoň že se ho tedy zastane ten stařec.

 

×

Podobné články