Prezident jako etalon „komoušství“
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
OTEVŘENÍ NOTRE DAME
Pařížský arcibiskup Laurent Ulrich v sobotu večer otevřel bránu obnovené katedrály Notre-Dame v Paříži. "Bratři a sestry, vstupme nyní do Notre-Dame," řekl ...
Petr Pavel oslavil sto dní na Hradě jak tiskovou konferencí, jejíž obsah ve zkratce nelze postihnout, tak rozhovorem pro Rádio Svobodná Evropa, v němž se naopak lze chytit hned dvou výroků.
Za prvé tu český prezident navrhuje sledovat všechny Rusy žijící v našem kulturním okruhu: „Všichni Rusové žijící v západních zemích by měli být sledováni mnohem víc než v minulosti, protože jsou občany národa, který vede agresivní válku. To je prostě cena války.“
Tuto aplikaci kolektivní viny například na české občany ruského původu a také na množství úplně normálních, nikomu neškodících Rusů, například rodin s malými dětmi, jež žijí u nás v činžovním domě, prezident ještě završil zmínkou, že „pod přísným monitorovacím režimem“ byli i Japonci v USA za druhé světové války. To je pravda, ale taky v USA panuje shoda, že internace japonských civilistů a japonských Američanů v táborech, zpravidla ve vnitrozemí USA, kde nuceně trávili celou válku, ale třeba i kácení japonských stromů ve Washingtonu, D.C., a podobně byly projevem hysterie, k níž se odpovědní politici veřejností prostě neměli nechat dotlačit.
Někoho třeba napadne, že z Pavla tu mluví jeho původní profese (na podzim 1988 se stal „členem Zpravodajské služby Generálního štábu“, tedy vojenské rozvědky komunistického státu), ale spíš to bude projev jakéhosi širšího, nadprofesního oportunismu. On ví, respektive jeho poradci vědí, že tyto temné represivní fantazie se na patřičných místech, od médií přes velkou část veřejnosti až do spřáteleného zahraničí, budou líbit. U nás je povoleno i veřejně nesnášet Rusy kvůli tomu, že se narodili ruské mámě, dlouho před vpádem Ruska na Ukrajinu to byla jediná přípustná xenofobie.
Lidé se mohou za svůj život vyvíjet a měnit jak k horšímu, tak k lepšímu. Petr Pavel se chová bohužel pořád stejně, jako když byl mladý předseda základní organizace KSČ, jako když se ve zpravodajském kurzu učil, jak navázat přátelství s nicnetušícím civilem, vnutit se mu domů a pak o něm sepsat hlášení. Něco je proti elementární lidské slušnosti (sledovat lidi na základě etnického původu zcela určitě), ale doba už je taková... Nepřál bych Petru Pavlovi, aby se na něj jednou vzpomínalo jako na toho, kdo byl v každé době etalonem dobového komoušství.
Také druhá výrazná věta v rozhovoru pro Svobodnou Evropu se týká Ukrajiny. Příští měsíc bude summit NATO ve Vilniusu, kde se má jednat o přijetí tohoto nešťastného státu do Aliance. Prezident: „Pevně věřím, že všichni lídři pochopí, že mít Ukrajinu na palubě – jak v NATO, tak v EU – je pravděpodobně jedinou zárukou, jak zajistit stabilitu v tomto regionu (...)“
A je pro tu pevnou víru, že všichni pochopí dějinnou nutnost, nějaký jiný důvod než mnohokrát vyvrácená představa, že když si něco myslí skoro všichni, kdo teď udávají tón, je to na věčné časy? Není to s Ukrajinou a NATO náhodou tak, že právě hrozba jejího vstupu do Aliance, posílená po Majdanu pocitem, že takzvanému proruskému táboru na Ukrajině bylo znemožněno ten vstup politickou cestou zvrátit, byla pro Putina hlavním důvodem k invazi? Je možné, aby vás, ačkoliv jste trénovaný myslet geopoliticky, myšlenkový konformismus, dosud tak kariérně užitečný, otupil do té míry, že budete zjevně katastrofální myšlenku opakovat do hořkých konců (někoho jiného)?
Prezidentovi skončilo sto dní hájení, o které, to je třeba zdůraznit, se neprosil. Bylo by načase, aby se zásadní témata vymanila z koridoru národní fronty, jejímž je Petr Pavel nejpopulárnějším představitelem.