Ukrajina v NATO prostě nebude

KOMENTÁŘ

Ukrajina v NATO prostě nebude
Zelenskyj pozvánku do NATO žádá – a nedostane. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Jedním z větších témat nynějšího summitu EU je (vlekoucí se) diskuse o zpřísnění imigrace do Evropy a azylového řízení. Druhým, a svou přítomností ho osobně podpoří Volodymyr Zelenskyj, má být, jak jinak, Ukrajina. Podle společného stanoviska premiérů České republiky, Nizozemska a Dánska v předvečer summitu musí EU zajistit další dodávky munice. Příští rok prý „bude pro Ukrajinu v jejím boji za národní suverenitu a svobodu rozhodující“. A když Ukrajina bude mít čím střílet, Rusko si spíš uvědomí, že čas není na jeho straně. Je to v souladu s tzv. plánem vítězství, který Zelenskyj ve středu představil poslancům doma a ve čtvrtek ho přivezl do Bruselu. I vládce Ukrajiny maluje obrázek, kdy Kyjev bude s Moskvou jednat z pozice síly.

Plán vítězství sestává z pěti hlavních bodů (a tří tajných dodatků, o jejichž obsahu se můžeme jen dohadovat). Mezi nimi je samozřejmě dobře známé přání Kyjeva smět západní rakety nasazovat proti Rusku bez omezení, dále umístění jakýchsi blíže nespecifikovaných (ale nikoliv jaderných) zbraňových systémů na Ukrajině, které poslouží k odstrašení Ruska, a nově sdílení lithia, urania a dalších strategických zásob Ukrajiny se západními partnery. Ale na prvním místě stojí stará známá pozvánka do NATO, kterou Zelenskyj opět žádá.

 

Žádá – a nedostane. Přesto generální tajemník Aliance Mark Rutte veřejně ujišťuje, že Ukrajina se členem NATO – někdy – určitě stane, o tom prý není pochyb. Můžeme tedy konstatovat, že věc, která byla pro Rusko prokazatelně casus belli – a to už od roku 2007, kdy ruský prezident Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci narýsoval červenou čáru pro ruské bezpečnostní zájmy, jejímž překročením by bylo přijmout do NATO Ukrajinu a Gruzii –, tento oficiální důvod Ruska, proč válčí, udržujeme při životě.

Druhá jmenovaná země, Gruzie, tehdy zaplatila válkou, v porovnání s neštěstím na Ukrajině krátkou, a dnes má vládu, která od cíle vstoupit do NATO poodstoupila – a na oplátku čelí nesmírnému tlaku USA a EU (zabaleného do starosti o gruzínské nevládní organizace).

Neumíme – nebo toho nejsme schopni – od fikce s rozšiřováním NATO do ruského podbřišku ustoupit. Je to projev zodpovědnosti, ve smyslu: věci zašly příliš daleko a nechat Ukrajinu mimo bloky by dnes znamenalo předhodit ji rozparáděnému Rusku; nebo je to naopak projev setrvačnosti a bezradnosti, ve smyslu: sedíme na kolotoči a neumíme ho vypnout?

Vyskytly se úvahy, že Zelenskyj dobře ví, že jeho plán absolutně není realistický. Smysl předložení toho plánu by pak spočíval v tom, že prezident získá alibi a bude doma, hlavně vůči ultranacionalistickému křídlu v politice a ve společnosti, moci říct: Chtěl jsem vyhrát, měl jsem jasnou představu, ale Západ mi to neumožnil. Musíme uzavřít mír i za cenu ztráty obsazeného území.

Pro Putina by ani pak zřejmě nedávalo smysl přistoupit na zisk území, jehož hranice bude horkou hranicí s NATO. S každým týdnem, kdy se poměr sil zase o kousek posouvá ve prospěch Kremlu, roste pravděpodobnost, že žádný vstup Ukrajiny do NATO nikdy nepřijde. V jednu chvíli se o tom přestane i u nás vážně mluvit a pak najednou bude možné připustit, že to byla chiméra. Takové tiché přepólování debaty, jaké pozorujeme v těchto dnech s Green Dealem, může přijít rychleji, než bychom dnes, kdy je chiméra pořád ještě mechanicky vzývána, čekali. Pokud to tak je, je to chiméra krajně nezodpovědná, především vůči Ukrajincům. A stojí za to sledovat, komu zůstane v ruce Černý Petr jejího posledního hlasatele.