„Byl jsem zaťatý umělec.“ Z pankáče hvězdou Dejvic a reklamy na banku

Tomáše Jeřábka zaregistroval divák alternativnějších divadel snad už před dvaceti lety, kdy se mezi vychrtlými herci a herečkami vyskytoval dobrácky vypadající pyknik, ve kterém ovšem co chvíli vybuchovala ohromná energie. Tak jsme se seznámili, k čemuž pomohla i Tomášova žena Halka Třešňáková, múza a femme fatale pražské scény divokých let. Nikdy jsem se už nedivil, že z Tominy, jak se mu obecně říká, roste populární herec, který nezkazí žádnou roli ani legraci.

Tomáši, byl jsi herec už jako dítě?

Ne. Vůbec. Včera jsme se o tom právě bavili s Martinem Pechlátem, že jsme skoro jediní dva herci, kteří široko daleko nemají v rodině žádného herce, ani umělce ne. Můj táta byl technik, máma pracovala jako ekonomka, moje sestra je na úřadě. Všichni, i třeba moji bratranci, jsou úplně normální lidi. A všichni bydlí v Kolíně.

Takže jsi byl první, kdo vypadl z hnízda…

Dalo by se to tak říct. V mé generaci už se přestalo lišit, jestli je někdo z Prahy, nebo z Kolína. Mohl být obojí. Kolín se vlastně stal předměstím Prahy. To třeba o dvě o tři generace zpátky bylo ještě jasné, kdo je odkud.

Kdy se ta tvoje jinakost projevila?

Je fakt, že to bylo ještě v dětství a první si toho všiml můj děda, on byl původně voják, oficír. A já se rád už jako dítě předváděl, dělal jsem vtipy a tak, a děda, který se jinak moc nesmál, se bavil a říkal, že je zvědavý, co z toho kluka bude, že on bude asi komediant. A v tom se trefil.

Co tradice dechovky? Co Kmochův Kolín?

Na jasně! Kmochův Kolín byla za komunismu monstrakce, kam se sjely všechny dechovky, nejen z Čech a okolí, ale i ze Západu, takže to byla ohromná atrakce a pro mě jako teenagera to byla především skvělá příležitost se ožrat. To se v tom mumraji dalo ztratit.

Čili Kmochův Kolín byl způsob, jak se kolínští pankáči mohou srovnat s dechovkou…

Ve třinácti jsem ještě nebyl pankáč.

Ale už jsi byl alkoholik.

To jo, s tím jsem začal brzo. Pankáč jsem byl až potom. S alkoholem jsem začal tak v jedenácti. To si pamatuju, že táta nakládal višně v rumu a přišla návštěva, oni to popíjeli a nechali tam stát pětilitrovou sklenici s višněmi a my se sestrou jsme je jedli a já si pořád pamatuju, jak se mě v jednu chvíli zmocnil takový blažený pocit, všechno se se mnou začalo točit a já si říkal, ty jo, co to je?! Pak mi bylo blbě a blil jsem, ale těch pár minut stačilo, abych si uvědomil, že tohle mě bude bavit.

A pořád tě to baví?

V poslední době trochu přestává. Jeden doktor mi vysvětlil, že nejsem alkoholik, ale moje diagnóza zní požitkář se ztrátou sebekontroly. Jsem prostě ten typ, který když se rozjede, tak má trochu problém to brzdit. Kromě toho zjistil, že nemám ADHD, jak jsem se domníval, ale jenom ADD.

To je lepší?

Ano, ADD je jenom porucha pozornosti bez hyperaktivity, což je ta ADHD. Takže příště musím říct Jirkovi Havelkovi, až mi zase bude něco vyčítat, že nejsem blbej, ale že mám jenom syndrom ADD. Jirka je člověk, kterému to strašně rychle myslí, ale bohužel má představu, že takový je každý, nebo by takový měl být.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Na stáncích v prodeji je i tištěné dvojčíslo Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.