Bída antipolitické politiky. „Slovensko zažívá pokročilý rozklad důvěry ve stát“

Vlnu zájmu, účasti až soucitu vyvolala i u nás zpráva ze Slovenska, že tamní prezidentka Zuzana Čaputová už nehodlá znovu kandidovat. Spojení s ní očekávaná vedou k otázkám, jaké proudy ve společnosti prezidentka zastupuje a nakolik jsou slovenské názorové spory přenosné k nám. Peter Weiss je veteránem slovenské politiky od roku 1989, byl i velvyslancem v Budapešti a v Praze, dnes je považován za jakousi intelektuální eminenci jiné části slovenské levice, strany HLAS – Sociálna demokracia Petera Pellegriniho.

HLAS stojí kdesi na půl cesty mezi čaputovskými progresivisty a starolevicí Roberta Fica. Ovšem starý politický praktik Weiss podrobuje slovenskou politiku několika posledních let kritice, aniž by se omezoval jen na dosud vládnoucí, jak říká, populistickou pravici.

Co vlastně Zuzana Čaputová reprezentovala?

Především touhu po změně. Po Andreji Kiskovi byla druhou hlavou státu, kterou lidé volili jako nepolitického politika. Volili v ní přímo člověka, který do té doby neměl s politickou nic společného. Byl to protest proti selháním tradiční politiky a tradičních stran. Což samozřejmě s sebou neslo i rizika při výkonu prezidentské funkce. Zuzana Čaputová krátce po svém zvolení přiznala, že nemá zkušenost v tom nejdůležitějším, co by hlava státu měla zajišťovat: v zahraniční politice. Jindy, za covidu, z ní vypadl povzdech, že vlastně nerozumí zemi, v níž žije. Použil bych na ni dávné varování od politologa Maxe Webera: V politice je nejhorší, když vší silou sledujete nějaký abstraktní ideál. Ona svou hodnotovou soustavu prosazovala bez ohledu na politické okolnosti. Přitom byla konfrontovaná se společností nejen polarizovanou, ale i roztříštěnou, za covidu extrémně podrážděnou. To je její hlavní problém: do svého zvolení, protože byla jen nevládní aktivistka, nikdy nemanažovala větší celek – ani politickou stranu, ani nebyla ve státní správě. Lidem se zalíbila, volilo ji skoro 60 procent lidí, byť při nízké účasti. Dostala přes milion hlasů, ovšem její legitimita od samého startu nebyla zrovna širokospektrální.

Jak jste mluvil o touze po základní politické změně, ta o sobě dávala vědět už před vítězstvím Čaputové v roce 2019, že?

Ano, a projevila se ve třech vlnách. Nejprve regionální volby 2017, kdy strana Smer Roberta Fica ztratila své dominantní postavení na regionální úrovni. Smer byl předtím jediná strana schopná dokonce i na celostátní úrovni mít jednobarevnou vládu. Další vlna se udála po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho družky, tuto vlnu reprezentovala před čtyřmi lety v prezidentských volbách právě Čaputová. Třetí vlna stejné touhy vynesla roku 2020 do čela vlády Igora Matoviče. Dohromady bych ty vlny charakterizoval jako touhu po slušném Slovensku, po návratu uneseného státu, proti mafianizaci společnosti, proti korupci.

A jaké ty vlny dohromady přinesly výsledek?

Dopadlo to tak, že dnes, ve chvíli, kdy Zuzana Čaputová oznámila, že podruhé už kandidovat nebude, je slovenská společnost v mnohem horším stavu než před čtyřmi lety. Pravicově-populistické vlády Igora Matoviče a posléze Eduarda Hegera byly zoufale nekompetentní, arogantní vůči občanům, koaliční partneři se k sobě chovali hulvátsky, hádali se v přímém přenosu a za použití hrubiánského slovníku. Přitom absolutně nebyli schopni reagovat na velké výzvy doby. Pochopitelně se vymlouvají, že před nimi nikdo nečelil covidové krizi, energetické krizi, válce na Ukrajině a s ní souběžné megainflaci. Ale Rakušané měli totéž, vy taky, jen takový chaos, jaký zavládl ve slovenské společnosti, ne. Podle sociologa Michala Vašečky u nás došlo až k anomii, stavu, kdy přestanou platit elementární společenská pravidla. Tohle se snad nikde jinde nestalo. Dnes 75 procent Slováků nevěří nikomu. Je to pokročilý rozklad důvěry ve stát.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.