Má se za to, že se vztyčováním v okolí Carnacu se začalo někdy mezi pěti tisíci a dvěma tisíci lety před Kristem, což není moc přesný údaj, v každém případě to bylo dost dávno, ještě dlouho předtím, než v Egyptě začali s pyramidami.
Foto: Jiří Peňás
4
Jaguar představil novou tvář, která radikálně obrací dosavadní směřování britské značky. Výrobce luxusních automobilů naskakuje na progresivistické vlivy, které ...
Jeden kámen je kámen, dva kameny jsou objekt, tři kameny jsou zeď – a hodně kamenů v řadě za sebou jsou Alignements mégalithiques de Carnac, kamenné řady v Carnacu, nejpočetnější přehlídka nastoupených balvanů v Evropě, chlouba Bretaně a celé Francie, podivnost, kterou tam naskládal neznámý lid z neznámých účelů a důvodů. Tedy, jakési teorie existují, je jich vlastně řada, jedna důmyslnější než druhá, i když nejrozumnější je asi ta, že jsou to římští vojáci, které nechal zkamenět svatý Cornelius, když ho někdy ve třetím století pronásledovali až sem, do jižní Bretaně, skoro až na břeh mořský.
Vidět něco takového se může jevit jako splněný sen malého chlapce. Sen, jenž se pak promění v dost dlouhý a namáhavý pochoďák kolem plotu, za nímž jsou vystaveny šutry v řadě. Tedy v mnoha řadách. Když se blížíte k městečku Carnac, srdce vám tluče vzrušením, ano, konečně přijde ta chvíle, o které jste snili od dětství, kdy je mysl na takové věci obzvlášť zvědavá, nebo aspoň by měla být. Když se ve správném věku, tak někdy kolem sedmi osmi let, o těch tajemných kamenech dovíte, možná už dočtete, začnete hned rozeznávat menhiry, dolmeny, kromlechy, každého o tom poučujete, třeba i nějaký menší obelisk svépomocí na zahrádce postavíte. Do toho se literárně seznámíte s Asterixem a Obelixem, jenž, jak známo, jeden z těch balvanů, kterým Keltové správně říkají peulvan (slovo balvan s tím asi souvisí), nosil na zádech, a jste doživotně poznamenáni. Je navíc pravděpodobné, že ten Obelixův balvan bude odtud, z Carnacu, vždyť i ten pan Uderzo, co nakreslil ty komiksové Galy, čímž de facto vytvořil novou francouzskou národní identitu, žil v Bretani! V té zemi druidů, menhirů a složitých galských čepců na hlavách bohabojných žen.
Foto: Jiří Peňás
Pořád pak ale tu cestu odkládáte, máte už hodně jiné zájmy, dolmeny jdou poněkud stranou, ale ta chvíle pak jednoho dne, byť už v pokročilém věku, přijde! Projedete tedy s podobně naladěnými muži skoro celou Francií, neboť Bretaň je docela daleko, pak si to od Rennes, což už je v Bretani, namíříte směrem na bretaňský jih, do departementu Morbihan, na jehož pobřežní straně Carnac leží. I tím městečkem projedete, je to kousek za ním, a za chvíli už to uvidíte! Ano, je to ono, jakési vřesoviště a v něm plno vztyčených kamenů v řadě! Jste tady správně, také vaši přátelé, se kterými tam jste, jsou nadšeni. Začíná několikahodinová obchůzka kolem kamenů hezky seřazených v řadě. V nekonečné řadě, jeden za druhým. Úžasné! Incroyable! Přesně toto jste chtěli celý život vidět. Lepší než pyramidy nebo Tádž Mahal! Rozhodně blíž.
Nejdřív ovšem zaparkujete, jste rádi, že se tam našlo volné místo, neboť seřazené kameny jsou mezi Francouzi oblíbené, je tam dost i jiných národů, Němci, Holanďané, Angličané, kteří přitom mají podobné věci doma, ale je pravda, že oni spíš stavěli balvany do kruhu, Stonehenge, že ano. Zatímco Francouzi, tedy jejich dávní předchůdci, měli zálibu v těch rovných, někdo by řekl karteziánských liniích, těžko říct, zda z toho něco vysuzovat o národních charakterech. My ostatně máme také svoje poskládané kameny, Kounovské řady na Džbánu u Slaného, kousek od Prahy, ale to je přece jen něco jiného, takové skromné kamínky, sotva jsou v mechu vidět.
Foto: Jiří Peňás
Ty u Carnacu měří tak ke třem metrům, je jich prý na čtyři tisíce, počítáte je tak do dvou stovek, pak toho necháte a důvěřujete odborným výpočtům. Nejvíc jich je na polích, které se táhnou od parkoviště několik kilometrů k sousední vesnici, kde by možná mohly pokračovat ještě dál, ale místní obyvatelstvo je pravděpodobně použilo do podezdívek. Vůbec je to svým způsobem zázrak, že tam toho tolik zůstalo. Má se za to, že se vztyčováním začalo někdy mezi pěti a dvěma tisíci let před Kristem, což není moc přesný údaj, v každém případě to bylo dost dávno, ještě dlouho předtím, než v Egyptě začali s pyramidami. Když kolem kamenů chodili Asterix a Obelix, dávno to už stálo, Keltové, aspoň ti naši z doby římské, s tím nemají nic společného, i když si to obyčejně lidé myslí. Možná se jim divili stejně jako my, bůhví.
Otázka je, zda to dávné přičinlivé obyvatelstvo je postavilo najednou, nebo si to rozvrhli vždy na několik století dopředu. O tom se vedou učené disputace, my je vedli také. Já se přikláněl k tomu, že to udělali v záchvatu megalitického šílenství, ale byl jsem v menšině. Starosta Míka se přikláněl k názoru, že na to měli důmyslný plán, vždy jedna generace kousek řady, přítel Julius, jenž má stavební firmu, připomínal, že museli znát kladku a šikmou plochu a že někde poblíž museli mít kamenolom. Doktor Nowicki, biolog a operní znalec, tvrdil, že to tahali z moře, čemuž jsme se dosti divili.
Celý revír připomíná zoologickou zahradu se zkamenělou faunou jednoho druhu, na kterou je možné podívat se skrz plot. Nebo ještě lépe velké záhony, do kterých byla vysázena nějaká zvláštní odrůda megalitické zeleniny, jež mimořádně vyrostla. Aby je nikdo nevytrhal a neodnesl domů nebo třeba nepošlapal, jsou za plotem, kolem kterého jdete. Doktoru Nowickému, znalci obojživelníků a vůbec všeho, co se hýbe, se to nelíbilo, ten by dal přednost volnému přístupu, rád by si kameny osahal, možná by do nich i něco vyrýpal, jak to méně disciplinovaní návštěvníci dělali už ve starověku. Na některých kamenech, jejichž repliky mají v muzeu, opravdu zůstaly nějaké značky či symboly, někdy dost prvoplánové genitální kresbičky, což někteří odborníci interpretují tak, že by to celé mělo co dělat s nějakým kultem plodnosti. Neboť co asi jiného člověka našeho typu může napadnout, než že jde o řady vztyčených údů, jimiž pradávné obyvatelstvo naznačovalo, o co mu v životě jde a co je pro ně podstatné.
Foto: Jiří Peňás
Ale jsou samozřejmě i jiné teorie: snad to měl být nějaký astronomický kalendář, neboť se má za to, že ti vztyčovatelé kamenů byli prvními zemědělci a poněkud složitě si těmi kameny plánovali čas setby, orby, hnojení a možná i sklizně, zkrátka agrotechnických prací. Neolitický zemědělec přišel za agronomem a zeptal se, kdy má zasít proso nebo pohanku, inženýr oběhl kameny a pravil, že až stín bude dopadat zároveň na dva protilehlé balvany, mezi nimiž bude srpek měsíce tvořit nepravidelný obdélník, je čas zasít zrno do hlíny. Velmi praktické.
Jiná teorie zas praví, že mohlo jít o nějaké seizmografické výstražné zařízení, neboť pravěká Bretaň byla místem častých zemětřesení a podle toho, že ty kameny popadaly, se dalo určit, jak silné bylo. Taková pravěká Richterova stupnice… No, nějak se s vědou a měřením začít muselo. Existuje ale i teorie sportovní, že to mohlo být cosi jako běžecká dráha, kterou probíhali závodníci, tedy něco jako atletický stadion pozdní doby kamenné, byť i zde lze namítnout, že to mohli udělat jednodušeji a s menší námahou, ale to by se i dnes dalo říct na mnoho věcí.
A tak ti muži šli podél plotu po cestičkách vzorně upravených, šli a šli, už dávno jim ty kameny skoro zevšedněly, už je ani nefotili, byť je málo věcí tak přitažlivých a nenáročných jako fotit vztyčené kameny. Aspoň kozy nebo ovce by tam mohli pustit, hudral doktor Nowicki, který říkal, že ještě pár let – a kameny zarostou vřesem a kapradím. Já pravil, že by to vlastně ani nevadilo, rozhodně ne těm kamenům. Ty tam stojí bez ohledu na to, co si o nich asi lidé kolem nich korzující myslí. A je jim to nejspíš už takových pět šest tisíc let jedno. Možná že se tomu všemu v duchu smály. V zemi sýra se jménem smějící se krávy, la vache qui rit, se smějí i kameny. Les pierres qui rient. Možná se v noci pod bretonskou hvězdnou oblohou tiše ozývá kamenný smích. Slyší ho ale jen málokdo, možná ten Asterix a Obelix, jejichž souhvězdí by mělo už dávno být na obloze, a pokud dosud není, mělo by se s tím něco udělat. Kdybych byl francouzský prezident, velmi bych se o to přičinil.
00:02
