Nabité vánoční dvojčíslo: Zabít bílého Ježíše, soumrak otců a čtyři velké rozhovory

Na záběr roku jsme pro vás připravili dvojčíslo, výrazně rozšířené vydání, ve kterém najdete čtyři zajímavé rozhovory: se statečným mužem Frankem Majokem, který vykupuje křesťany z muslimského otroctví v Súdánu, s obdivuhodným lezcem Adamem Ondrou, s předním knižním redaktorem Janem Šulcem; a Jiří Peňás připravil rozhovor s Jitkou Čvančarovou, se kterou si zahrál v televizním seriálu Pozadí událostí. Tereza Matějčková v eseji popisuje roli otce ve společnosti, když v rodině je a naopak když v ní chybí. „Neskromně přiznáváme, že držíte v rukou povedené vydání, proto doufáme, že budete spokojeni,“ píše v posledním letošním editorialu šéfredaktor Dalibor Balšínek.

„Věřím v ideály a ženskou sílu,“ říká herečka Čvančarová. S Jitkou Čvančarovou se autor rozhovoru Jiří Peňás setkal při natáčení seriálu Pozadí událostí. Dostal tam totiž roli od režiséra Jana Hřebejka, kdy měl zahrát sám sebe. Jitka Čvančarová tam hrála ambiciózní děkanku a byla tak přesvědčivá, že autor má od té doby k osobnosti Jitky Čvančarové velký respekt, což je patrné i ze způsobu vedení rozhovoru.

„Zachraňujeme křesťany z muslimského otroctví“. Následkem opakovaných válek má dvanáctimilionový Jižní Súdán početnou diasporu ve světě, jak dobrovolnou, tak nedobrovolnou. Tu druhou tvoří několik desítek tisíc otroků, kteří byli přes vnitrosúdánskou hranici odvlečeni do arabských částí země v 80. a 90. letech a pořád tam v nedůstojných podmínkách žijí. Franco Majok řídí z Jižního Súdánu jako klíčová osoba vyvádění otroků zpátky na svobodu. Detaily těchto operací popsal v rozhovoru s Danielem Kaiserem.

Potíže s otcem. Je strašné, když není, je hrozné, když je. Nehledě na to, že rozpadlá rodina dnes neznamená ztrátu otce, dětí vyrůstajících bez otce (nebo jen s povrchním kontaktem) je stále tolik, že někteří sociologové hovoří o světě bez otců. Ze studií vyplývá, že dopady na děti bývají celoživotní. Více v eseji Terezy Matějčkové.

Zabít bílého Ježíše. Kulturní války o podobu Krista. Pokud jste dostatečně dlouho na Twitteru, je velká šance, že jste narazili na „pravou“ podobiznu Ježíše Krista. Jde o počítačově vygenerovanou tvář muže s olivovou barvou kůže, krátkými tmavými vlasy a vousy a s hnědýma očima. Pravidelně, snad každých šest měsíců, nějaký aktivistický účet tuto podobiznu sdílí se sdělením nesoucím se v rovině „ha ha, vy rasisté jste si mysleli, že Ježíš byl běloch, ale ve skutečnosti vypadal jako obyvatel Blízkého východu“. Na což většina věřících odpoví, že to není žádné překvapení, jelikož Ježíš byl obyvatelem Blízkého východu… Více v textu Ondřeje Šmigola.

Žádný pavouk, chci lézt ladně jako veverka, říká mistr světa Adam Ondra. Adam Ondra mě vítá v pracovním – ve sportovním odění a v lezačkách v novém lezeckém centru Hudy Boulder Karlín, kterému pomáhá na svět. Mistr světa, světový rekordman, přitom obyčejný kluk se na mě směje, radostně mi podává ruku a vesele praví: „Jsem rád, že jsem otázky viděl předem, jsou… zajímavé. Většinou je zázrak, když dostanu jednu, kterou mi ještě nikdo nepoložil, ale vy takových máte vícero!“ Ledy roztály, lana zvolna visí a odpočívají a my seriózně hovoříme, píše v úvodu Lukáš Novosad.

Psanec Assange je spíš hrdina než padouch. Nestíhejte jej, žádají vlivná média. Začátkem prosince se stalo něco, co lze vysvětlit snad jen předvánoční atmosférou a hnutím myslí k větší lidskosti, které v lidech advent umí vyvolat. Pětice slovutných médií – New York Times, Guardian, Spiegel, Le Monde a El País – se obrátila na amerického prezidenta Josepha Bidena s výzvou, aby upustil od stíhání Juliana Assange. Tento australský novinář a internetový vydavatel už třináctým rokem žije jako psanec, z toho devět let nepřímo a poslední tři roky přímo, totiž těžkým vězením, omezený na svobodě. Kauze Juliana Assange se věnuje Daniel Kaiser.

Twitter propadl ideologii a „nepískal rovinu“. Co vše odhalily Twitter Files. Je pravda, že zveřejněné informace nepředstavují druhou Watergate. Tvrdit ale, že jde jen o bouři ve sklenici vody, je také nepřesné. Minimálně jde o fascinující zachycení interního rozhodovacího procesu vlivné společnosti. Detaily popisuje Ondřej Šmigol.

Mamánek, princezna a bohové. Jak se povedly tři nové české pohádky. V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici zdejší audiovizuální pohádka právě je, píše Lukáš Novosad.

Lstivé orchideje. Květiny za našimi okny se globalizovaly. Přírodovědci si často stěžují, kolik druhů rostlin či hmyzu je dnes ohrožených či téměř na vymření, ale ono to platí i o kytkách ve venkovských zahrádkách či za okny domů, kde místo třeba tradičních pelargonií stále častěji vidíme kultivary tropických orchidejí. Pochopitelně to je nejenom krásou těchto rostlin, ale i tím, že všichni nakupují ve stejných obchodních řetězcích. Česká zahrada se nám globalizovala.

Nové číslo Týdeníku Echo můžete číst již nyní elektronicky. Od čtvrtka je pak k dostání i v prodejnách tisku. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.