„Věřím v ideály a ženskou sílu.“ S Jitkou Čvančarovou o osudovém významu zlomené nohy

S Jitkou Čvančarovou se autor rozhovoru setkal při natáčení seriálu Pozadí událostí. Dostal tam totiž roli od režiséra Jana Hřebejka, kdy měl zahrát sám sebe. Jitka Čvančarová tam hrála ambiciózní děkanku a byla tak přesvědčivá, že autor má od té doby k osobnosti Jitky Čvančarové velký respekt, což je patrné i ze způsobu vedení rozhovoru.

Vy jste z Mělníka, to člověku okamžitě naskočí asociace třeba se slavnou kostnicí, vinicemi nebo soutokem. Mělo to na vás nějaký vliv?

Jestli na mě měla nějaký vliv mělnická kostnice? Byla jsem tam párkrát… Ale o vlivu bych nemluvila. Ale ten soutok, to se mi hned spojí a tatínkem, který tam chodil do veslařského klubu, on byl velký sportovec, nejenže vesloval, ale denně jezdil osmdesát kilometrů na kole. Byl to vysoký, černovlasý, šlachovitý pán. Bohužel umřel, když mi bylo něco přes dvacet.

A jmenoval se Čvančara… Hezké jméno. Víte, že švancara je hornická sekera?

Nepovídejte, to mi uniklo… To slyším poprvé. Ale tatínek se jmenoval Čvančar… Já se taky vlastně jmenuju Jitka Čvančar… Už jako dítěti se mi to přechylování moc nelíbilo. Ale původ toho jména je z němčiny, můj pradědeček se ještě psal Schwänzer, byl to obchodník s látkami. Až dědeček si jméno počeštil.

A tatínek byl sportovec profesionál?

Ne, profesí byl inženýr elektrotechnik, byl zaměstnán v Rozhlase, pracoval v technické sekci, ráda jsem tam za ním chodila, chodila jsem těmi nekonečnými chodbami… I tam ale jezdil na kole. Tedy z Mělníka, ne po těch chodbách.

A maminka je taky z Mělníka?

Ano, celá rodina je z Mělníka nebo z okolí Mělníka: Dubá, Máchův kraj… Maminka, pokud se na ni ptáte, byla stavařka, pracovala v Praze v projekční kanceláři, taky pracovala nějakou dobu v Alžíru, pak kontrolovala technický stav sociálních ústavů, seniorských domů, různých sanatorií. A já často jezdila s ní a tam jsem poznávala společnost z jiné stránky, tam jsem se setkávala s lidmi, kteří byli nemocní, slabí, bezmocní. Děti v klecových lůžkách, děti, které třeba měly tak tenkou kůži, že na sobě nesnesly látku. A já jsem tam seděla s nimi, povídala si s nimi… To pro mě bylo důležité. Myslím, že tam se nějak zrodilo moje sociální cítění. Vy víte, že jsem už léta ve dvou nadacích.

Ano, ale nevěděl jsem, že to má takový původ. Že se soucitná Jitka zrodila v dětství při cestách s maminkou.

Já si obecně myslím, že jsem spíš člověk, který má sklony věci harmonizovat než ostřit hrany.

Často se z dívek se soucitnými rysy stávají ošetřovatelky, zdravotní sestry, opatrovatelky. Dřív z nich byly jeptišky, nyní jdou třeba v patnácti na zdravotnickou školu. Ale vy jste šla na stavební průmyslovku.

To bylo taky tím, že ta škola je na Mělníce, takže jsem to měla za rohem. A já jsem docela ráda, že jsem to vystudovala, i když myslím, že místní profesoři jsou rádi, že jsem se tomu pak nikdy nevěnovala. Ale já jsem původně chtěla jít na konzervatoř a věnovat se zpěvu. Mě už v té době lákal svět umění. Ale šla jsem disciplinovaně na stavební průmyslovku.

Kdo vás k tomu donutil?

Nedá se říct přímo donutil, ale rodiče si mysleli, že to bude lepší. Já jsem neměla v patnácti ještě, abych tak řekla, dobrou argumentaci. Byla jsem v podstatě poslušná, hodná, slušně vychovaná a nějak jsem se neuměla postavit.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vánočním dvojčísle Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.