Ztroskotanci a samozvanci, co neznají právo aneb politická genialita levice v disentu roku 1976

ÚHEL POHLEDU: Jsem na dovolené a čtu si zprávy jen tak v mobilu a hlavně na Twitteru. Taškařici kolem Dr. Fremra s velkým zájmem, protože splnila moji touhu, vyjádřenou už v březnu tohoto roku na stránkách těchto novin. Tedy aby se o obsazení Ústavního soud diskutovalo ve veřejném prostoru, jako o velmi důležité věci. Ovšem dynamika zrovna zde je vskutku obrovská. Potlačená část problému naší justice – vyrovnání komunismem – a ostatně i ve společnosti vyhřezlo tak razantně, o co víc jsme před tím zavírali oči.

Vztek, rozhořčení, ale i omluvy a pochopení, ať už z jakého kolik důvodu pěkně plní veřejný prostor. Netušil jsme ale, že tomu nasadí korunu předseda Nejvyššího soudu. Zveřejnil smrtelně vážně míněné prohlášení vysvětlující, že soudci tehdá nemohli jinak protože:

V této diskusi je zdůrazňován názor, že odsuzující rozsudky byly v rozporu s již tehdejším právem, protože odporovaly mezinárodním smlouvám, konkrétně Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, v němž je uvedeno, že každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní. V návaznosti na to jsou historici vyzýváni k tomu, aby v archivech vyhledávali příslušné spisy, a to též za účelem zjištění, kteří soudci vydali odsuzující rozsudky. Vydání takových rozsudků je prezentováno jako důvod, který zpochybňuje možnost, aby soudce vykonával soudcovskou funkci po listopadu 1989, tedy i v současné době.

Argumentace uplatňovaná v dosavadním průběhu diskuse nevystihuje podstatu věci. Ta spočívá v otázce, zda soudce, rozhodující o trestném činu opuštění republiky, mohl rozhodnout zprošťujícím rozsudkem a odůvodnit takové rozhodnutí odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který pro tehdejší Československou socialistickou republiku vstoupil v platnost dne 23. 3. 1976. Takovou možnost soudce za stavu tehdejšího zákonodárství neměl. Zmíněný pakt měl povahu mezinárodní smlouvy, ze které vyplývaly mezinárodněprávní závazky státu jako smluvní strany uspořádat své vnitřní zákonodárství tak, aby bylo v souladu s paktem, ale pakt sám o sobě nebyl ve vnitrostátních poměrech přímo aplikovatelný při posuzování jednotlivých konkrétních případů. Opačný názor představuje použití nynějších, tj. polistopadových, principů na předlistopadové případy.

Bezvadné, tak tady z jednoho dokumentu cituji:

Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.
Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře …

Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky.

Ještě že to tehdy ti ztroskotanci a samozvanci – v letech 1976 až 1989 nevěděli, že je to v pořádku, neznali právo a tak si sepsali, co chtěli a jak chtěli. Byl to, jak se ukazuje, geniální text. I z dalšího hlediska – ne nadarmo řada z nich byla levicového smýšlení a zkušeností s komunismem, když byli jeho součásti. Trefili na první dobrou podstatu komunismu – lež o právu – iluzi o svobodě, která byla podstatou režimu. Proto vzali pravidla režimu a dali mu je pod nos. Strašně ho to štvalo. Vyjádřil to dokonale pan předseda ve svém vyjádření proneseném ve svobodné společnosti bez rizika jakéhokoli postihu. Oni ti chudáci soudci nemohli, protože to nebylo správně v právním řádu, ty svobody na papíře.

Čekal jsme kdeco, ale že se ukáže text Charty 77 tak aktuální, opravdu ne. Jsem strašně rád, že jsem některé chartisty znal a znám osobně. Pro jejich odvahu a dodnes nedoceněnou genialitu myšlenky, kterou podpořili za cenu vlastního obětování se. Myšlenky, která nás dovedla ke svobodě v roce 1989.

P.S. 28. března t. r. jsem psal mimo jiné, že Dr. Fremr se objevuje mezi zajímavými jmény na kandidáta na ústavního soudce. Bez hany, posměchu a i dnes stále s důvěrou, že může stále on i my dosáhnout usmíření s naší minulostí. Jen je to čím dál tím těžší. Ale to věděli i ztroskotanci a zaprodanci, když do toho šli.

P.P.S. Druhý citovaný text je prvním dokumentem Charty 77.