Přijde změna zákoníku práce

ÚHEL POHLEDU: Počet lidí bez práce v Německu se v únoru zvýšil o 8000 na 2,8 milionu lidí. Míra nezaměstnanosti zůstala další měsíc na 6,1 procenta. Meziročně je počet nezaměstnaných v Německu vyšší o 194 000 lidí. Míra nezaměstnanosti tedy v Evropě pozvolna narůstá. V České republice máme proti Německu údaje z trhu práce zpožděné, ale i tak můžeme říci, že trendy v obou zemích v zásadě odpovídají – i v Česku míra nezaměstnanosti roste. Během prosince míra nezaměstnanosti narostla k úrovni 3,7 %. Přitom během října a listopadu zůstávala na hladině 3,5 %.

V Česku je sice míra nezaměstnanosti dlouhodobě velmi nízká v porovnání s průměrem EU, ale i tak je vidět, že narůstá v důsledku některých nových trendů: část výrobních firem redukuje počet zaměstnanců kvůli slabým objednávkám, část rovnou odchází do zahraničí, protože si stěžují na drahé energie, příliš vysokou regulaci a byrokracii v Evropě. Fakt, že míra nezaměstnanosti je nízká, tedy vysílá do značné míry falešné signály: nejde o zrcadlo toho, že by česká ekonomika byla tak výborně rozjetá, ale spíš o zrcadlo toho, že větší díl pracovních sil, než by odpovídalo průměru EU, je „vězněn“ ve státním sektoru formou státních zaměstnanců, a tak soukromý sektor již nemá zaměstnance kde brát.

V této souvislosti se v poslední době mluví o novém termínu, který by brzy mohl prorůst do českého právního řádu. Národní ekonomická rada vlády totiž navrhuje zavedení systému flexikurity – a vláda na to reaguje pozitivně (ministr práce Marian Jurečka v aktuálním rozhovoru pro deník Echo24 změny ve výpovědích odmítl). Dost možná se tedy budeme muset na nový sytém připravit. O co ale jde? Pojem vznikl spojením anglických slov flexibility & security. Měl by kombinovat flexibilitu a současně jistotu na trhu práce. Zní to dobře, ale je to oxymóron. Flexibilita trhu práce je v přímém rozporu s pocitem „jistoty“ na straně zaměstnance.

Systém velmi prosazuje Evropská komise, která jej popisuje slovy jako spolehlivé smlouvy, dostupnost celoživotního vzdělání či moderní systémy sociálního zabezpečení. Silně se obávám, že se jedná pro ekonoma o prázdné výrazy. Například když uzavřete smlouvu, očekáváte od ní, že bude nespolehlivá? Ministerstvo práce a sociálních věcí by rádo v polovině tohoto roku flexikuritu zavedlo formou novely zákoníku práce. Přesná podoba ještě není jasná. Pojem flexikurita totiž není matematicky exaktně definovaný, je to jen vágní pojem. Bohužel musím konstatovat, že nejpružnější trh práce je tam, kde zákoník práce neexistuje. To znamená tam, kde je nulová ochrana zaměstnanců. Současně s tím sice zaměstnanci mohou rychle přijít o práci, ale také ji mohou stejně rychle zase najít, protože pro zaměstnavatele není drahé nového zaměstnance přijmout a nevystavuje se riziku, že se ho nebude moci zbavit.

Tak, jak je flexikurita Evropou pojímána, se však jedná nikoliv o zvětšení pružnosti (ta zůstává jen na papíře) jako spíš o vyšší ochranu zaměstnance a vyšší tlak na zaměstnavatele. Důkazem budiž to, že „snadné propouštění“ je v některých zemích doprovázeno také vyšším odstupným. Samozřejmě není nic snadnějšího na propuštění zaměstnance, když mu zaměstnavatel musí zaplatit několik mezd za to, že už nebude pracovat. Takže v reálu jde spíš o vyšší ochranu pro zaměstnance, zabalenou do líbivých slov, zatímco pro zaměstnavatele vzniká vyšší motivace nikoho nezaměstnat. Analogicky třeba v Dánsku sice není vyšší odstupné, ale zase tam je systém pojištění v nezaměstnanosti, do něhož platí zaměstnanci s vyššími mzdami, což vyjde podobně.

Zaměstnanec nabízí svou pracovní sílu a já jako zaměstnavatel si ji buď kupuju, nebo nekupuju. Když chodím k pekaři pro rohlíky a pekař se mi znelíbí, chci mít možnost rozhodnout se a ve vteřině jít k jinému pekaři. Na trhu práce to neplatí, protože stát došel k názoru, že ví lépe, jak se mají dva obchodníci obchodující s pracovní silou mezi sebou dohodnout. Dokud tedy bude existovat v jakékoliv podobě zákoník práce, systém propouštění bude vždy nedostatečný, protože bude trh deformovat: Straně nabídky pracovní síly bude dávat asymetricky výhody proti poptávce po pracovní síle.

Důkaz? Snadné: V USA během covidu prudce vyletěla míra nezaměstnanosti a po covidu stejně prudce spadla. V Evropě se na počátku skoro nehnula, později začala velmi mírně narůstat a ještě dlouho po covidu rostla. Celý rozdíl byl dán jen evropským ochranářstvím trhu práce.

Nakonec i v zemích, o nichž se tvrdí, že v nich byl systém „úspěšně“ implementován, typicky v Dánsku, se v realitě regulace obchází, a to typicky českým švarcsystémem. A čím vlastně takovou úspěšnost měřit? Napadá mě jediný objektivní faktor: zrychlení růstu HDP. (Skrze míru nezaměstnanosti úspěšnost měřit nelze, protože například ČR je rekordmanem v nízké nezaměstnanosti, přesto jsme se jako jediná země EU ještě nedostali s HDP ani na předcovidovou úroveň, nízká nezaměstnanost je dána přezaměstnaností ve státním sektoru.)

Tedy otázka zní: Vedla flexikurita v Dánsku ke statisticky měřitelnému zrychlení HDP, které by prokazatelně bylo korelováno s flexikuritou, tedy by mezi oběma jevy existovala prokazatelná příčinná souvislost? Odpověď zní, že ne.