Draghiho zpráva: vesměs mylná doporučení zaslaná na špatnou adresu

Bývalý italský premiér, někdejší šéf Evropské centrální banky a prominentní člen panevropského establishmentu se svým týmem vydal v září očekávanou zprávu o ekonomickém stavu Evropské unie, jejích temných vyhlídkách bez změny dosavadního kurzu, doplněnou o sadu doporučení nabízejících sedmadvacítce novou zářnou budoucnost. Napříč kontinentem se rozběhla o tomto megareportu mohutná diskuse, v níž převažuje přesvědčení, že popis aktuální malátné reality je celkem věrný a volání „Houstone, máme problém“ vypadá při pohledu na všechny přístroje ukazující dráhu letu EU jako zcela oprávněné.

Šokující by ovšem mělo být hned to, že už jen prostá deskripce opřená o vesměs nezpochybňovaná data vyvolává takové ovace a násobná poděkování za upřímnost a otevřenost. Ukazuje to obrovský úpadek evropské debaty minimálně v posledních deseti letech, kdy propracovaný evropský „groupthink“ a jemný tlak politické korektnosti zametaly některá témata i fakta pod tlustý koberec. Tak hluboko jsme klesli, že dnes jsme vděčni i jen za nezaujatý pohled na rychloměr a otáčkoměr unijní ekonomiky, které právě část elity, která si report objednala, dlouho moc nezajímaly. Zpráva se případně jmenuje „Budoucnost evropské konkurenceschopnosti“ a právě konkurenceschopnost se jako termín vrátila do uvažování evropské exekutivy až zhruba před třemi lety, dřív byla termínem buď ignorovaným, či spíše ignorovatelným.

Mimochodem, pokud jde o data, je dobré se v celém textu (má svou dlouhou verzi a pak i tu kondenzovanou, která je i tak dost dlouhá) občas po očku podívat na pozici Česka, které drží v mnoha ohledech svůj standard průměrné unijní země a nevybočuje ani u cen energií, ani třeba u velikosti či typu pomoci v mnoha posledních krizích. V Česku, s typicky malým zájmem lokální veřejné debaty o dění za hranicemi, vše často vyznívalo tak, že jsme nutně extrém zcela na okraji vzorku sedmadvacítky.

Ale zpět k hlavnímu zjištění zprávy: EU zaostává za USA a Čínou, svými globálními konkurenty, v klíčových ukazatelích, jako je produktivita, hospodářský růst na hlavu, inovativnost a tempo vzniku a růstu globálních konkurenceschopných podniků. V oblasti moderních technologií to platí více než v tradičních odvětvích, která rostou pomaleji. To vše je doprovázeno stárnutím populace, a tedy chybějícím „kerosinem“ v podobě pracovní síly, který je do unijního proudového motoru kromě kapitálu a nových myšlenek nutné neustále přilévat, pokud se má stroj udržet dlouho vysoko a letět rychle. Proto padáme níž.

Unie pro dobré časy

Trendy jsou to podle Draghiho dlouhodobé, ale v posledních letech zrychlují. Inu ano, Unie je totiž ekonomicky i geograficky pro svět týmž, čím je Česko pro Unii. Tedy teritoriálně méně rozlehlé území ležící uprostřed mezi zmíněnými rivaly, které není bohaté na zdroje a je hluboce závislé na mezinárodní dělbě práce, mezinárodním obchodě a propojenosti se světem, kterému prodává výsledky svého snažení. Ideál pro dobré časy, kdy se hranice bourají, obchodní bariéry padají a mezi všemi základními bloky je mír a vůle spolupracovat na základě respektování elementárních pravidel. V tomto světě zažila EU ty nejlepší časy po roce 1989 a vytěžila z nich maximum, i v procesu svého rozšiřování a vtahování mnohého za někdejší železnou oponou do sebe samé. Unie byla tak omámená svými úspěchy danými těmito okolnostmi, často mimo její moc, že se v této opilecké pýše stala hlavním mravokárcem světa doporučujícím ostatním, jak mají žít, zejména aby zachránili planetu před jejím zničením, které samotný růst bohatství prý nutně přináší. Z toho se stala evropská mantra a víra. Antirůstová agenda ochrany klimatu a dekarbonizace se postupně stala hlavní a nakonec i jedinou identitární politikou Unie. Ale i antirůstovou agendu šlo paradoxně financovat, dokud nějaký slušný růst daný výše zmíněnými okolnostmi vůbec byl. Lidé se nebouřili a mohli v klidu EU ignorovat. Jenže všechny okolnosti se začaly mohutně otřásat a hroutit s rostoucím čínsko-americkým napětím a jejich zesíleným obchodním válčením, pandemií a nakonec válkou na Ukrajině. Najednou přestaly platit staré jistoty globalizace, snadného outsourcingu, nepřerušované celosvětové obchodní směny, hladké logistiky, nízkých nákladů na obranu a levných surovin. Náklady evropského modelu se dramaticky zvýšily, ale poklesly jeho aktuální a zejména očekávané výnosy. To Draghi popisuje. K tomu se specificky v EU přidal problém celoevropsky fakticky neřešitelné nelegální migrace. Je přitom neuvěřitelné, jak málo se v panevropských politikách tato pozoruhodně rychlá změna světa okolo EU odráží.

Zadavatel a odvážné nápady

Žádná země světa se nestala skutečně bohatou, pokud nezačala být průmyslovou (pár menších daňových rájů a nalezišť ropy a plynu lze pominout jako výjimku z tohoto pravidla). Přitom právě průmysl začal být nikoli ceněnou komoditou EU, ale větším či menším nepřítelem, se kterým je třeba bojovat.

A zde začíná skutečný problém Draghiho zprávy. Jak říká stará pravda, žádný systém nemůže být opraven lidmi, kteří nerozumějí tomu, proč je pokažen. Případně si to nechtějí připustit. Draghi jako někdejší konzultant ví, co jeho klient unese a co už ne. A tak když dostal zadání, domluvil se podle veřejně pronesených slov předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové se zadavatelem, tedy její Komisí, na dvou tabu – že v doporučeních reportu bude rovnou nedotknutelný evropský sociální model a unijní cesta k dekarbonizaci. Za takových okolností ale nutně musí Draghiho cesta končit dechberoucím prohlášením, že kdyby měla EU kdykoli být nucena volit si ze svých existujících priorit, mezi něž patří dvě uvedené výše a mnohé další, jako je prosperita, bezpečnost, rovnost, tak Unie ztratí smysl své existence. Vážně? To ji tedy Draghi nechtěně a i snad neprávem pohřbil. Právě ekonom by měl vědět, že při rozpočtovém omezení je naopak nutné prioritizovat, vybírat priority důležitější a až za ně klást méně důležité. Co jiného dělá úplně každý člověk, každá firma, každý komunální politik během svého celého života? Pokud priorit přibývá a peněz ubývá, dostanou buď všechny méně, nebo některé musejí ustoupit. Jak prosté.

EU je dle Draghiho popisu v situaci, kdy koláč se nezvětšuje dost, nebo se i bude zmenšovat a k existující identitární prioritě dekarbonizace a evropského socialismu přibyly obrana, energetika či nákladnější hledání cesty k mezinárodnímu obchodu a k tomu přicházejí bolestně náklady stárnutí.

Protože jsou i v bohaté Evropě všechny zjevně nefinancovatelné, a přitom si z nich nelze podle zadání vybírat, ukazuje to pak Draghimu logicky jen jedním směrem. K ufinancování stávajícího koláče musejí vzniknout velké nové půjčky. A protože soukromý sektor se nebude chtít zadlužovat a investovat dost a některé země se nemohou už zadlužovat moc ani na úrovni státu jako jeho vlastní Itálie, musejí to být půjčky panevropské. Takovou byla slavná postpandemická půjčka 350 miliard eur v rámci programu Next Generation EU, která je jednou z posledních velkých chyb Angely Merkelové během jejího vládnutí, když porušila letitou zásadu Německa: společné půjčování, a tedy ručení jedněch za druhé touto formou neumožnit. Ta se stala už nyní bolehlavem, neboť splátky mají začít již v dohledném roce 2028. Pokud na ně dojde, omezí se zdroje evropského rozpočtu o šestinu, právě jen kvůli splácení úroků a jistiny. Zvýšit příspěvky členských zemí je politicky neprůchodné, když se zmenšuje koláč, chtějí všichni přispívat spíš méně. Snížit příjmy všem od farmářů po chudší země je taktéž politická sebevražda, takže Draghi rovnou navrhuje tuto starou půjčku rolovat a ještě k ní přidat další balík. Skvělé. Čili společně koupíme nové pece a mouku a budeme věřit, že v centru upečeme koláč větší. A moudré centrum, které léta mouku i pece zdražovalo, rozhodne, kdo je ten správný vítěz soutěže o nejlepšího pekaře. Jako by neplatilo staré pravidlo, že stát neumí najít vítěze, ale poražení vždy umějí najít stát. Že bychom mohli jinak prioritizovat těch mnoho oblastí, které nově má veřejný sektor financovat, o tom není ve zprávě ani slovo, což je její kardinální a neřešitelná vada. Že evropský luxus dekarbonizace dohromady s obranou či stárnutím už nejspíš nebude financovatelný, je samozřejmě naprosté tabu.

Stejně komicky pak proto působí, když report kritizuje rozbujelou byrokratizaci v rámci EU a vysoké náklady na dodržování veškerých administrativních pravidel na straně podnikatelského sektoru a reportuje o tom jednomu z největších tvůrců nové byrokracie v Unii. Navrhuje tedy Draghi zrušit GDPR? Zrušit implementaci Směrnice o zprávách o udržitelnosti? Zastavit šílenství s tzv. Směrnicí o dodavatelských řetězcích, kde má každá velká firma ručit za etičnost, férovost a udržitelnost podnikání i svých globálních obchodních partnerů? Omezit regulace v oblasti kryptoaktiv nebo digitálních trhů? Nebo vůbec něco? Ne, to by bylo příliš odvážné. Ještě odvážnější by bylo navrhnout odebrání zákonodárné iniciativy Komisi bez explicitní žádosti členských států, zrušení vývojové vady evropské integrace v podobě Evropského parlamentu či zásadní přehodnocení celého konceptu dekarbonizace.

Naopak není nijak odvážné navrhovat potisící právě Evropské komisi další kroky směřující k větší federalizaci EU či koncentraci rozhodování a zjednodušování legislativního procesu pro návrhy samotné Komise. V Bruselu je rádi slyší, jakkoli vůbec není jasné, proč by měly přinést vyšší růst a lepší hospodářskou politiku. Ta jednotná může pohledem do historie chyby naopak násobit. Kromě toho i obecná úvaha o tom, že EU může nebo má být někdy jako Spojené státy institucionálně či z hlediska fungování kapitálových a jiných trhů, je takovou absurditou, že by vyžadovala speciální text. Tuto absurditu má přitom Draghi za implicitní či explicitní cíl.

Cordelia Moon.Bída posla a zhotovitele

Ještě kouzelnější pak je, když Draghi správně připomíná, že EU by pomohlo větší prohloubení trhu se službami, ne jen se zbožím. Správně! Ovšem všichni víme, že služby jsou jaksi vždy politicky citlivější, protože proti kontejnerům plným krabic se zbožím hrají tady už konkrétní roli lidé, kteří volí. Kdo jiný by to měl vědět než bývalý premiér Itálie? Té země, která skoro 20 let vede právní spor s Evropskou komisí o uvolnění zrůdně antisoutěžních praktik při přidělování soukromých koncesí na využití italských veřejných pláží, jež některé rodiny dědí z generace na generaci bez jakékoli konkurence. Co v této věci udělal Draghi? Ehm, nic. Co udělal jako šéf ECB pro hlubší propojení eurového úvěrového trhu, který se spíš dezintegruje? Skoro nic. Co pro větší vstřícnost bankovního sektoru k riziku, když averzi k riziku u bank považuje za problém pro rozvíjení podnikání v Evropě? Inu, předsedal v době největšího utužování bankovních regulací v moderních dějinách. A tak donekonečna.

Jednoduše, budete prosit instalatéra, který si v nejmenším neporadil ani s ucpanou toaletou v jednom bytě, aby dal do pořádku splaškový systém na celém sídlišti? Notabene když se rovnou sebevědomě vytasí s cenovou nabídkou připomínající náklady na rekonstrukci Tádž Mahalu, jak by ironicky dodal Woody Allen? Těžko.

Malou hodnotu zprávy a jejích doporučení tak demonstruje fakt, že revoluční návrh na možné přehodnocení emisních limitů u automobilů již o rok dřív, tedy v roce 2025 proti roku 2026, navrhl v září někdejší klimatický Tálibánec, německý ministr hospodářství a ochrany klimatu Habeck. Vzápětí se přidal třeba i český ministr dopravy. Draghiho zpráva ve stejném měsíci o témže mlčí, a to ji nepodepsal aktivní politik.

Poučení pro členské země EU tedy je, že v tomto opusu žádné praktické poučení ani návody na cestu kupředu nejspíš nebudou. Země budou muset hledat samy. Zpráva Maria Draghiho je jen sadou vesměs mylných či nerealistických doporučení zaslaných nesprávným poslem na špatnou adresu.

Autor je předsedou Národní rozpočtové rady a bývalým viceguvernérem ČNB. Text vychází pod titulkem "Bude to Dra(g)hý" v aktuálním vydání Týdeníku Echo č. 40.