Druhý raketový útok Íránu byl nebezpečnější než první. Sice vypálil pouze 180 střel, oproti asi 300 v dubnu, ale jednalo se o moderní balistické rakety, jejichž doba letu se počítá na minuty, a ne na hodiny. Příprava je tak o mnoho složitější.
Foto: IDF
1
Válka neskončí, dokud Ukrajina neosvobodí celé okupované území, trval si dlouho na svém prezident Volodymyr Zelenskyj i jeho poradci. Kdokoli pak tvrdil opak, ...
„Nemáme zas*ané letectvo,“ řekl íránský zdroj magazínu The Atlantic. „Írán není připraven na plnohodnotnou válku: jeho ekonomicky rozvrácená společnost nesdílí nevraživost svých vůdců vůči Izraeli a jeho vojenské schopnosti se ani zdaleka nevyrovnají sofistikovanému izraelskému arzenálu. Írán sám postrádá významné kapacity protivzdušné obrany a Rusko se nehrne k jejich doplnění,“ dodává autor článku s titulkem Írán není připraven na válku s Izraelem Arash Azizi. „Nevím, co je to napadá,“ stěžuje si jeho zdroj na íránské vůdce.
Druhý raketový útok Íránu byl nebezpečnější než ten první. Sice vypálil pouze 180 střel, oproti asi 300 v dubnu, ale jednalo se o moderní balistické rakety, jejichž doba letu se počítá na minuty, a ne na hodiny. Příprava je tak o mnoho složitější. Díky izraelskému a americkému letectvu, izraelské protivzdušné obraně, která je zřejmě nejlepší na světě, a velké dávce štěstí útok neměl v Izraeli vážné následky. Jedinou obětí je nebohý Palestinec, na kterého spadla raketa na Západním břehu. Izrael slibuje tvrdou odplatu. Po prvním íránském útoku, který se rovněž obešel bez obětí, USA tlačily na Izrael, aby „přijal výhru“ a do ničeho se nepouštěl. Izrael se nakonec spokojil se symbolickým útokem na íránskou vojenskou základnu.
Tentokrát je to jiné. Izrael cítí, že má mimořádnou šanci srazit íránský režim na kolena. Válka v Gaze pomalu spěje ke konci. Podle Izraele Hamás již neexistuje jako vojenská síla, i když jeho členové stále jsou schopni pořádat guerillové útoky. Na severu je velení Hizballáhu rozložené a musí čelit izraelské invazi. Podle Jeruzaléma se podařilo zničit velké procento raket Hizballáhu. To je klíčové. Hizballáh sloužil jako pojistka proti izraelskému útoku na Írán. Měl rozpoutat peklo, pokud by se Jeruzalém do něčeho takového pustil. Nyní Teherán o tuto pojistku přišel.
Je tedy válka mezi Izraelem a Íránem na spadnutí? To je špatná otázka. Válka de facto zuří od roku 1979, kdy padla íránská monarchie, Izraeli mimochodem nakloněná, a moci se ujal islamistický režim, jenž si vytyčil zničení „sionistické entity“ jako jeden z hlavních zahraničněpolitických cílů. Válku ale vede skrytě, přes zástupné organizace, jako je právě Hizballáh, Hamás nebo Hútíové v Jemenu. Pomalu o ně však přichází, a je tedy nucen reagovat přímo, aby neztratil tvář, i když to může mít neblahé následky.
Írán od islámské revoluce působí na Blízkém východě jako destabilizační prvek. Za nepřítele ho nemá jen Izrael, ale i okolní arabské země. Íránské snahy získat jadernou bombu všechny děsí.
Administrativa Baracka Obamy přišla s teorií, že Írán je třeba vytáhnout z izolace, to vytvoří v regionu rovnováhu sil a celkově ho stabilizuje. Výsledkem byla takzvaná íránská jaderná dohoda, kdy se Teherán zavázal deset let neusilovat o jadernou bombu; výměnou Američané zrušili sankce. Výsledkem byl posílený a asertivní Írán. Neplánovanou výhodou Obamovy politiky pak bylo sblížení Izraele a arabských zemí podle pravidla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“.
Když se prezidentem stal Donald Trump, nechal zabít íránského generála Kásima Sulejmáního a byl na několik let klid. S Joem Bidenem se ale vrátili Obamovi lidé a s nimi i naděje na resuscitaci jaderné dohody, kterou Trump zrušil. To vedlo jen k osmělení Íránu a dnešním problémům.
Že situace má pouze diplomatické řešení, je sentiment, který můžeme slyšet stále dokola, většinou předtím, než protivník dosáhne řešení vojenského. Dělo se tak v Afghánistánu, děje se tak na Ukrajině.
„Bitvy jsou hlavními milníky světských dějin. Moderní názor tuto neinspirativní pravdu nesnáší a historikové často považují rozhodnutí v poli za pouhé incidenty v dramatech politiky a diplomacie. Ale velké bitvy, ať už vyhrané nebo prohrané, mění celý běh událostí, vytvářejí nová měřítka hodnot, nové nálady, novou atmosféru v armádách i v národech, jimž se všichni musí přizpůsobit,“ napsal Winston Churchill. Bitva dokáže změnit realitu, otevřít předtím netušené diplomatické možnosti. O to se Izrael nyní snaží.
Byly to vyhrané války s Egyptem a Jordánskem, které vedly k uzavření míru a uznání židovského státu. Hizballáh je rakovina ničící libanonský stát, a pokud má dojít k jeho renesanci, musí být nejdříve zlikvidován. Okolní arabské státy izraelskou vojenskou sílu respektují, proto se staly neoficiálními spojenci. A jak zdůrazňuje i izraelský premiér Benjamin Netanjahu, Izrael nemá nic proti Íráncům, pouze proti jejich vládě – a v nedávné řeči je vyzval ke svržení režimu.
Pokud se Izrael rozhodne pro opravdu bolestivou a masivní odvetu, nabízejí se v podstatě dva druhy cílů. Prvním jsou instalace spojené s íránským jaderným programem. Jejich zničením by ho Izrael mohl jednou provždy ukončit, jako se mu to podařilo v roce 1981, kdy bombardoval irácký reaktor Osirak, a tím překazil jaderné ambice Saddáma Husajna. Jednalo by se ale o mimořádně složitou operaci, Írán si je dobře vědom iráckého osudu a jeho jaderná zařízení jsou schovaná v hlubokých bunkrech.
Alternativou je zničení ropného terminálu na ostrově Kharg. Proudí tudy přes 90 % íránské ropy. Ta v roce 2023 představovala 83 % íránského exportu. Je tu sice záložní terminál Jask, hůře dosažitelný pro Izrael než Karg, ale zase k němu vede dlouhý ropovod, který přímo vybízí k přerušení. Jejich destrukce by pro Írán znamenala ekonomickou katastrofu. V momentě, kdy je režim neoblíbený a v zemi periodicky propukají nepokoje kvůli neutěšenému stavu hospodářství, to může pro režim ajatolláhů znamenat velké, možná až existenční problémy.
Pro rázný krok proti Íránu mluví ještě jedna okolnost: Spojené státy momentálně jedou na autopilota. Biden se od momentu, kdy byl nahrazen jako kandidát, na veřejnosti vyskytuje minimálně. Tráví spoustu času na pláži, a pokud se někde objeví, je jeho špatný mentální stav zřejmý. Když naposledy řídil jednání kabinetu, doprovázela ho manželka Jill, aby na něj dohlédla. Washington by byl radši, kdyby se Izrael do velké akce proti Íránu nepouštěl. Když je ale šéf nepřítomný, jen těžko může vyvolávat efektivní tlak. Netanjahu navíc ví, že pokud dojde na lámání chleba, USA svého spojence podpoří. Má tedy zhruba tři měsíce na změnu politické reality na Blízkém východě.
00:07
