Soudci v Kanadě věřili, že eutanazie zůstane krajní volbou pro pár nevyléčitelně nemocných trpících neskutečnými bolestmi, ale přípustné kategorie se rychle rozšiřovaly.
Foto: Shutterstock
1
Pokud jste ten film ještě neviděli, určitě jste o něm slyšeli. Amerikánka vtrhla loni do kin i na mezinárodní kolbiště. Její protagonistka už zdolala dětský ...
Eutanazie, tedy dobrovolné ukončení života kvůli nadměrnému utrpení, je nesmírně populární koncept. Podle průzkumu agentury Ipsos, zveřejněného letos v dubnu, je 73 % Čechů pro její uzákonění. Není divu – asi nikdo nechce umírat v nesnesitelných bolestech, což je situace, kterou si většina lidí představí, když se řekne eutanazie. Problém je, že jakmile jednou prolomíte tabu o usmrcování lidí, zkušenost ze zahraničí ukazuje, že kritéria pro udělení eutanazie se neustále rozšiřují a nabývají obludných podob. Argument „šikmou plochou“ je považován za jeden z debatních faulů. Ale jestli někde platí, tak právě v eutanazii. Projevuje se to i v Česku – a to jsme eutanazii ještě nezavedli.
Pozdvižení včera vzbudila poslankyně za STAN Michaela Šebelová. Ta se serveru Aktuálně.cz snažila objasnit detaily plánu na zavedení eutanazie, kterou mají Starostové ve volebním programu. „Zpočátku bych to povolila jenom dospělým,“ říká v něm. Ale připouští rozšíření i na nezletilé. „Teprve až bychom si to vyzkoušeli v praxi a nabrali nějaké zkušenosti, začala bych uvažovat o mladších pacientech. Obecně se dá říct, že v občanském zákoníku už teď máme zakotveno, že děti můžou o svém zdravotním stavu rozhodovat od 14 let. Můžou se třeba rozhodnout, jestli se nechají očkovat. Takže postupem času by se to dalo vztáhnout i na eutanazii,“ dodává.
Čili STAN teprve zahajuje debatu o eutanazii – a jejich mluvčí již spekuluje o jejím zavedení i pro značně kontroverzní kategorii. Šebelová zmiňuje, že v jejím pojetí by o eutanazii mohli žádat pouze lidé v terminální fázi nevyléčitelné nemoci. Jenže přesně s tímto argumentem byla eutanazie zavedena v každé zemi – jen aby se podmínky rychle rozmělnily.
Zářným příkladem je Kanada, kde eutanazie byla zavedena rozhodnutím tamějšího Nejvyššího soudu v roce 2015. Soudci věřili, že eutanazie zůstane krajní volbou pro pár nevyléčitelně nemocných trpících neskutečnými bolestmi, ale přípustné kategorie se rychle rozšiřovaly. Tím, jak se eutanazie stala součástí zdravotnického systému, mnoho zařízení ji začalo nabízet jako součást „normální“ léčby. Před několika lety jsme o těchto případech v Echu psali.
Například jedenapadesátiletá žena z Ontaria trpěla chronickými alergiemi na chemické čisticí prostředky. Alergii jí rovněž zhoršoval cigaretový kouř. Během pandemie se jí alergie zhoršila. Kvůli covidu se na chodbě častěji čistilo a doma zavření lidé pokuřovali, což se jí dostalo do bytu ventilací. Po dvouletém neúspěšném usilovném hledání nového bytu, který by vyhovoval jejím zdravotním problémům a zároveň byl finančně dostupný, požádala o eutanazii – a bylo jí vyhověno, přestože její lékaři dosvědčili, že v případě absence chemických čisticích prostředků se její zdravotní stav rapidně zlepšuje. Její rodina žádala neúspěšně stát o vyhovující sociální byt. Další žena požádala o eutanazii, jelikož kvůli svým handicapům upadla do chudoby a nemohla důstojně žít. Její problémy nebyly smrtelné. Ve Vancouveru požádala o eutanazii žena trpící chronickou bolestí. Pro server Vancouver City News řekla, že „nechce zemřít, ale její měsíční příjem ani po dočasném zvýšení v rámci programu covid-19 nestačí na to, aby udržela bolest na snesitelné úrovni“.
Nebo je tu případ Rogera Foleyho, trpícího mozkovou nemocí, který se tak vylekal řečí nemocničního personálu o návrzích na podstoupení eutanazie, že si jej začal nahrávat. V jedné nahrávce mu ředitel nemocniční etické komise řekl, že jeho pobyt nemocnici stojí „více než 1500 dolarů denně“. Foley odpověděl, že to zní jako nátlak, a zeptal se, jaké jsou plány na dlouhodobou péči o něj. „Rogere, tohle není moje show. Mým úkolem bylo zjistit, jestli máte nějaký zájem o asistované úmrtí,“ odpověděl ředitel etiky podle agentury AP, která má nahrávku k dispozici. Foley tvrdí, že sám se předtím o eutanazii nikdy nezmínil.
Vrcholem je možná osud Jennyfer Hatchové, která dokonce vystupovala v jakési podivné reklamě na eutanazii, kterou natočil kanadský módní řetězec La Maison Simons. V ní působí jako žena jdoucí vstříc novému dobrodružství. Ve skutečnosti trpěla Ehlersovým-Danlosovým syndromem, vzácným a nevyléčitelným onemocněním pojivové tkáně. Doufala v paliativní péči a zmírnění symptomů. Nechtěla zemřít, chtěla žít co nejdéle, i ve svém špatném zdravotním stavu. Ke své hrůze ale zjistila, že schválení žádosti o eutanazii je celkem přímočaré – na rozdíl od medicínské péče, která by jí přinesla úlevu od utrpení. Novinářce Penny Daflosové z CTV News řekla, že pro ni bylo jednodušší sehnat „smrticí péči“ než „lékařskou péči“.
Šebelová chce eutanazii také zavést pouze pro ty fyzicky trpící, i když možnost dobrovolné smrti pro psychicky nemocné zcela nevylučuje. „Zpočátku bych ale byla velice opatrná a opravdu bych eutanazii povolila jenom těm, kdo trpí tělesnou bolestí v terminální fázi nějaké fyzické nemoci. Eutanazie by měla být až špičkou ledovce, úplně poslední možnost. Možná za mnoho let, ale nevím…,“ řekla Aktuálně. Máme tu tak další naznačení šikmé plochy – a to debata teprve začíná.
Jak rozšíření eutanazie na duševní choroby může být nebezpečné, ukazuje příklad Nizozemska, první země, kde možnost eutanazie byla zavedena. Loni tak bylo kvůli psychickému utrpení usmrceno 219 lidí, z toho 30 mezi 18 a 30 lety. Záležitosti duše jsou ještě záhadnější než záležitosti těla, kde se i tak doktoři často mýlí. Jakmile ale jednou přistoupíte na eutanazii kvůli utrpení, je těžké argumentovat, proč by měla být povolena v jednom případě, a v tom druhém ne. To přiznává i Šebelová. „Je pravda, že psychická bolest může být stejně trýznivá jako ta tělesná. Nerada bych ji zlehčovala. Počty psychicky nemocných nám navíc narůstají, takže toto dilema bude řešit stále víc lidí,“ řekla.
Právě proto by neměla být povolena nikdy. Protože i jen letmý pohled do Nizozemska odhalí velmi problematické případy. „Například autistický chlapec ve věku 16 až 18 let požádal o eutanazii z důvodu duševního utrpení dva roky poté, co se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Psychiatři usoudili, že jeho stav je neléčitelný, přestože nevyzkoušeli všechny dostupné terapeutické modely, a domnívali se, že by se mohl znovu pokusit o sebevraždu, pokud by jeho žádosti o eutanazii nebylo vyhověno. Lékař také dospěl k závěru, že jeho přání podstoupit eutanazii nevyplývá z jeho autismu, ale z utrpení způsobeného následky autismu, což někteří mohou považovat za rozdíl bez rozdílu,“ popsal jeden případ Yuan Yi Zhu pro web Unherd. „Je pravda, že chlapcův autismus by nikdy nezmizel, ale v tak nízkém věku lze jen stěží s jistotou říci, že by se jeho schopnost se s ním vypořádat nezlepšila,“ dodává.
Další je příklad starší ženy, která trpěla nutkáním obsesivně uklízet. Po poranění páteře již nemohla toto nutkání uspokojit. Lékaři její žádost o eutanazii schválili, aniž by ji předtím konzultovali s psychiatrem.
Šebelová svůj návrh nepochybně myslí dobře. V rozhovoru se mnohokrát dušuje, že je potřeba postupovat maximálně opatrně a chce dávat přednost paliativní péči. Na sociálních sítích pak své vyjádření mírnila. „Téma dobrovolného odchodu ze života chceme ve společenské i politické debatě otevřít a eutanazii uzákonit teprve po fundované debatě. Rozhodně neprosazujeme eutanazii pro děti a nic takového jsem ani neřekla,“ napsala na X.
Zkušenost ze zahraničí ukazuje, že pokud se tam ale nechceme dostat, je lepší Pandořinu skříňku eutanazie ani neotvírat.
00:08
