Automobil srazil v Ústí nad Labem na přechodu městskou policistku. Řidič z místa nehody ujel, policie po něm, uvedla mluvčí policie Veronika Hyšplerová. Ženu př ...
Loňského 20. prosince, po vražedném útoku na vánočním trhu v Magdeburku, si Česká televize do pořadu Události, komentáře pozvala jako jednoho z hostů Otakara Foltýna. Nechceme hodnotit volbu hosta příliš přísně, zpráva přišla až večer a redakce musela shánět hosty pod velkým časovým tlakem. Pozoruhodné ale bylo, že vládní koordinátor strategické komunikace byl představen, opakovaně, pouze jako „bezpečnostní analytik Otakar Foltýn“. Koordinátor a média, která mu dávají prostor, si musí vybrat. Nemůže být zároveň vládním činitelem a jakoby nezávislým analytikem poskytujícím toliko své profesní soudy.
Ale kvůli tomu se k týdny starému vystoupení nevracíme. Ačkoli Foltýn opakovaně zmínil, že nevíme, zda šlo o islamistický teroristický útok, celou dobu mluvil, jako by o něj šlo. „Je potřeba se podívat na to, jak se s takovými útoky vypořádaly země, které s tím mají zkušenosti a čelí tomu dlouhodobě, třeba Velká Británie. Ta v takových situacích dlouhodobě říkala ,Keep calm and destroy ISIS‘… Na každého Evropana, kterého islamisté z ISIS zabili v Evropě, tak speciální síly a letectvo západní koalice zabily padesát, sto islamistů. To znamená, nechte pracovat bezpečnostní složky, v tomto případě tajné služby a policii,“ řekl.
V jeho koncepci není tím hlavním nebezpečím pár mrtvých, ale to, že útoky, bude-li jim popřávána pozornost, povedou k aktivizaci domácích opozičních radikálů. Takže zemskou ministryni vnitra, která útok označila za jeden z nejčernějších dnů pro její zemi, zkritizoval za to, že „říká to, co teroristé chtějí, aby řekla“. Závěrem zdůraznil, že „je namístě opět posílit bezpečnostní složky, ptát se na to, jestli mají tajné služby dostatečný rozpočet“ (tady už by opravdu bylo namístě diváky upozornit, že to říká člen vládních struktur, ne?).
Stručně řečeno, Foltýn plácal naprosté nesmysly. Ani tak by asi nestálo za to, vracet se k nim, protože to dělá pořád – nebýt té zmínky o Velké Británii. Protože jak všem připomněla Muskova intervence, ať už si o ní myslíme, co chceme, Británie se opravdu s ničím nevypořádala.
Foltýn přejímá britskou antiteroristickou koncepci, která naprosto zkrachovala. Nebezpečí definuje jako to, které se může opírat o základnu v cizině. Zničte základnu, islamisti přijdou o inspiraci a koordinaci a s trochou toho monitoringu je problém vyřešen. Multikulturní společnost se může vrátit ke svému zdravému stabilnímu ekvilibriu.
Jenže to není pravda. ISIS byl jen speciální, byť velmi důležitou epizodou. Patří především do dějin Blízkého východu a jen druhotně do dějin západní Evropy. To, že někteří její občané jezdili tam a zase zpátky, bylo jistě důležitým, ale jen druhotným problémem západní multikulturní společnosti, jež nemá zdravé stabilní ekvilibrium.
Útočník z Magdeburku, jak známo, nebyl islamista a nesympatizoval s ISIS. Jeho sympatie byly svérázné – vyjadřoval podporu AfD, což lze označit za pravicové, ale taky chtěl, aby Německo přijímalo více uprchlíků, konkrétně exmuslimů a exmuslimek, což lze zase označit za levicové. Byl nicméně imigrant a motiv jeho násilí byl dovezený z oblasti jeho původu.
Útoky jedinců, které nemají s ISIS a s Foltýnovým modelem nic společného, už v poslední době nejsou výjimkou. Britský komentátor Chris Bayliss to dobře popsal v článku Nihilismus nově příchozích v časopise The Critic:
„Konspirační aktivity mezi druhou nebo třetí generací muslimských přistěhovalců ve Velké Británii, jaké vedly k bombovým útokům v Londýně 7. července 2005 (…) již nejsou takovým problémem jako před 15 lety. Hrozba nyní přichází od mladých mužů z první nebo druhé generace přistěhovalců, kteří žijí mimo úzké náboženské a rodinné sítě. Jedinci jako útočník z Manchester Areny Salman Abedi, útočník ze Southportu Axel Rudakubana nebo nožíř z Hartlepoolu Ahmed Alid – lidé, kteří přišli do Británie nebo jejichž rodiče přišli do Británie převážně proto, že ve světě žádné jiné místo neměli, a pro které Británie existuje jako určitá forma očistce. Pro takové lidi znamená ,Spojené království‘, jak ho znají, ministerstvo vnitra a ministerstvo práce a důchodů. Je to řadový dům nebo byt v bývalém průmyslovém městě nebo městské čtvrti, z nichž původní obyvatelé už dávno odešli a zůstaly po nich jen fyzické schránky a duchové toho, co kdysi bývalo jejich pracovišti, domovem a hospodou. Je to místo, kde se můžete bezcílně potulovat. I kdyby chtěli a měli k tomu sociální výbavu, noví obyvatelé se tam nemají do čeho ,integrovat‘.“
Letité přežívání gangů převážně pákistánských znásilňovačů v desítkách britských měst, jež je nyní díky Elonu Muskovi znovu na tapetě, bylo paradoxně usnadněno tou protiteroristickou politikou, kterou doporučuje Foltýn. „Bezpečnostní složky státu a policie navázaly kontakty s kritickými ,komunitami‘, u nichž byla největší pravděpodobnost, že se z nich vynoří problémoví jedinci, a naučily se využívat sítě biraderi (kmenově-kastovní systém v Pákistánu a Bangladéši – pozn. red.) k výměně informací a k udržování kontroly (i když velmi volné) nad tím, jaké materiály se šíří v mešitách,“ píše Bayliss. „Výsledkem byla kulturní détente, v níž jihoasijští muslimové nadále žili do značné míry paralelním životem vedle britského mainstreamu a v němž kmenoví starší sledovali, zda se u jejich mládeže neobjevují nejnebezpečnější varianty násilného radikalismu, výměnou za to, že se stát nepletl do jejich záležitostí. Paralelní instituce, jako jsou školy a rodinné soudy, se staraly o záležitosti v rámci ,komunity‘ podle svých vlastních představ.“
Britská zkušenost s imigrací je velmi nejednoznačná. Podle některých ukazatelů, jako je třeba rozdíl ve vzdělání nebo v příjmu, jsou imigranti v Británii integrovaní v průměru lépe než v kterékoli jiné západoevropské zemi. Ale v průměru. Do něj se vejde premiér indického původu (je příznačné, že předkové Rishiho Sunaka nepocházejí z Indie, ale z indické diaspory z Afriky). A vejdou se do něj ty pákistánské gangy, v jejichž středověkých představách jsou nesezdané, rodinou nechráněné ženy prostě děvky.
Není pravda, že zpravodajství o nich bylo zcenzurované. To je zkratkovitý pojem, který funguje dobře na sociálních sítích, ale zpravidla spíš zatemňuje to, jak to v moderních společnostech fakticky chodí. I díky tomu, že část britských médií včetně těch, které se řadí mezi tzv. seriózní tituly, jako The Times nebo The Daily Telegraph, vždy byla pravicovější než jejich protějšky v Evropě, se o ganzích psalo – koneckonců i díky tomu jsme o nich už před deseti lety mohli psát třeba v Echu. To, co se stalo, dobře vystihl komentátor Ben Sixsmith:
„Ano, lidé šli do vězení, přišli o práci a byla zveřejněna a do jisté míry i implementována doporučení ke změně. Nešlo o spiknutí mlčení. Šlo o spiknutí mumlání. Establishment – tedy státní orgány, tradiční média a síť charitativních a nevládních organizací, které někteří z nás nazývají ,blob‘ – se ke skandálu postavil tím nejminimalističtějším způsobem. Bráno individuálně to vždy neplatí. Existovali skuteční hrdinové, jako byli novináři Andrew Norfolk a Charlie Peters nebo whistlebloweři jako Jayne Seniorová a Maggie Oliverová. Celkově však byl problém zastřen – ne zameten pod koberec, to ne, ale úhledně uložen do šuplíku.“
Epidemie znásilňování, její plný rozsah a detaily, prostě nemá v oficiálním britském povědomí místo, jaké by si zasloužila. Což je z podstaty věci subjektivní názor – vždy někomu připadá, že by se o něčem mělo mluvit víc, než se o tom mluví, relativně vůči jiným událostem, že by to mělo hrát větší roli ve veřejném životě, než hraje.
Mezi příklady, které Sixsmith uvádí, je třeba člen městské rady v Rotherhamu, který kvůli skandálu rezignoval, načež se stal manažerem pro diverzitu a inkluzi v NHS, britském státním zdravotnictví. Další kandidoval do parlamentu za labouristy – strana ho sice nakonec stáhla, ale to, že se to vůbec stalo, ilustruje, co má Sixsmith na mysli. Když loni v září premiér Starmer v projevu vypočítával případy, kdy státní orgány odepřely určitým skupinám lidí „pravdu a spravedlnost“, vešel se mu tam kdekdo včetně fotbalových fanoušků, ale ne státem přehlížené oběti soustavného znásilňování.
Proto se jakoby mnohokrát vyřešený skandál stále vrací – odpovídá to klasickému freudistickému pojetí neurózy, jejíž symptomy se stále vracejí, protože jejich kořen je nepojmenovaný a nepojmenovatelný. Tím je v tomto případě fikce stabilního multikulturního ekvilibria.
Vraťme se do Německa, kde na Nový rok jen dvě z berlínských nemocnic hlásily celkem 90 zraněných v důsledku toho, jakým způsobem se tam oslavuje Nový rok (například v Schönebergu někdo odpálil petardu, jež rozbila okna v 36 bytech). Policie zadržela přes 400 lidí. Jejich etnické složení neznáme, ale jednoho z nich popsal 2. ledna v reportáži deník Die Zeit. Byl jím Atallah Younes, mladý palestinský influencer ze Západního břehu, jenž si zřejmě přijel vydechnout od nesnesitelného izraelského útlaku do Berlína. A vydechl si tak, že v Neuköllnu odpaloval rachejtle do oken, shodou okolností do dětského pokoje. Jen díky duchapřítomnosti majitele nedošlo k rozsáhlejšímu požáru. Video umístil na Instagram, kde ho vidělo přes 300 tisíc lidí. Díky tomu ho ovšem na letišti zadržela policie a je ve vazbě.
Younes v rozhovoru přiznává, že je v Německu poprvé, neumí německy a nezná německé zvyklosti. Jen chtěl dělat to, co viděl, že Němci dělají. Zároveň ovšem „má v Německu mnoho přátel, mnoho z nich jsou Palestinci, kteří tu žijí“. Takže vlastně Německo zná, i když trochu jiné Německo.
Své video smazal, protože mu tam lidi psali nenávistné komentáře. „Jsem v šoku. Poprvé v životě zakouším rasismus,“ řekl Zeitu. Což je tedy od obyvatele Západního břehu, kde údajně Izrael provádí genocidu Palestinců, zajímavé sdělení. Místo toho postoval video, kde se omlouvá obyvateli dotyčného bytu, je to prý libanonský Kurd. „Vyřídili jsme si to osobně, Arab s Arabem, z očí do očí,“ cituje Younese Zeit. Z čehož čtenáře zase napadne, že Kurdové to asi opravdu na Blízkém východě nemají snadné.
Ale které je vlastně dnes to skutečné Německo? Vždyť Younes by se asi v Neuköllnu dokázal integrovat i bez znalosti němčiny.
Vraťme se na závěr do Británie, kde Labouristická strana bezděky přiživila zuřící skandál komickým způsobem. Zveřejnila na TikToku jakési standardní nejapné animované video, v němž zvířátka generovaná umělou inteligencí zlepšují život v oblastech, jež vláda slibuje zlepšit – NHS, železnice a tak. K videu patří hudba a tvůrci sáhli po hotové věci, tracku brazilského tvůrce DJ Holada jménem Montagem Coral. Má to takový povzbudivý, skočný rytmus, desítky milionů zhlédnutí… Jenže labouristické imagemakery nenapadlo si zjistit, o čem se tam v portugalštině vlastně zpívá či rapuje. Lidi na sociálních sítích to napadlo. Pro mladé holky „je perfektní kombinace sex, pivo a marihuana,“ hlásí DJ a pokračuje anatomicky velmi explicitním líčením, co přesně je na tom dobré. Labouristé video spěšně stáhli. „Uznáváme, že překlad textu je zcela nevhodný,“ omlouvali se, jako by původní, nepřeložený text byl v pořádku.
Je to klasický trapas, jakých se političtí propagandisté dopouštějí každou chvíli. Ale je to taky pěkné podobenství o západním multikulturalismu. Labouristé vidí exotickou kulturu, zajímavější a živější než naše staré bílé tradice, kulturu, jaká se líbí mladým. Toho tu chceme víc! Ale jejímu jazyku nerozumí a nenapadne je zjistit si, o čem ti lidé mezi sebou mluví a čím žijí. A pak se diví.
00:01
