„Kdo bojuje o moc, chystá svou porážku“

Láska – pravda – nenávist. Německý filozof Peter Trawny věnoval každému tématu jednu knihu. Poslední z trojice, kniha s názvem Hitler, filozofie a nenávist, vyšla jen několik dní po ruské invazi na Ukrajinu. Jméno Hitler i slovo nenávist se tehdy staly stálicemi denního tisku. A často jsme slýchali větu „První obětí války je pravda“. I druhé téma lze tedy považovat za trefu. Ale co si počít s láskou? Nežijeme snad v době po jejím skonu?

Ve své knize předestíráte nespočet druhů lásky…

Lásku nelze definovat. Její význam je příliš bohatý. V lásce je všeho příliš.

Přesto nabízíte když ne definici, tak myšlenkovou nit, která se táhne vaší knihou. Láska je sebeponížení, ponížení vlastní svobody. Doslova píšete: „Kdo miluje, zříká se hry na svobodu.“

Ano, to je trochu provokativní…

… zvláště když zároveň tvrdíte: „Člověk jednadvacátého století vzešel z dějin osvobozování.“ Je-li to pravda, je pro nás, moderní lidi, kteří si tak cení své svobody, láska v lepším případě čímsi nedostižným, v horším – když už na lásku dojde – násilím…

Ale podle mě tomu tak je. V moderně pohlížíme na člověka jako na soběstačnou bytost. Vepsalo se to do filozofie, politiky, morálky. Jenže když milujeme, nejsme soběstační. Proto se nám v lásce moc nedaří, a proto se připojuji k větě Theodora Adorna: „Každý člověk – bez výjimky každý člověk – se dnes cítí nedostatečně milován, protože každý člověk umí jen nedostatečně milovat.“ Mám za to, že tato neschopnost souvisí s důrazem na autonomii. Láska nemůže stát na nezávislosti. Když milujeme, cítíme slabost, zranitelnost, strach, závislost. Nepopírám důležitost autonomie, ta je stěžejní především v morálce a politice. Ale v mileneckém vztahu nemá své místo. A pakliže někdo staví vztah na autonomii, dospívá v lepším případě ke karikatuře vztahu.

Do němčiny jste překládal slovinského filozofa Slavoje Žižka. Myslím, že vaše úvahy se v tomto bodě potkávají. Žižek ilustruje obtíže lásky na anglickém termínu to fall in love – zamilovanost se zde spojuje s pádem. Když se zamilujeme, ztrácíme rovnováhu, pozbýváme jistotu. Podle Žižka to má láska na Západě těžké proto, že pasivitu nechápeme jako něco pozitivního, jako něco, skrz co se můžeme rozvíjet, dokonce nacházet sebe sama…

Ano, v pasivitě zaznívá passio, což je utrpení i vášeň. Přistoupit na utrpení, trpět kvůli někomu, to je něco, co nemíníme snášet. Je příznačné, že moderna odmítla náboženství, tento tradiční zdroj moudrosti, podle které je utrpení přirozeným lidským údělem. Trpět je nám zatěžko i proto, že v tom nevidíme smysl. Jenže ať chceme, nebo ne, trpět budeme.

Nejkrásnější pasáže nevěnujete lásce, ale opuštění. „Opuštění je zkušenost nekonečného smutku z toho, že jsme vždy již opuštění...“ Zkušenost opuštěnosti spojujete s Ježíšovým výkřikem na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A poznamenáváte: „Sama tato slova jsou křížem. Jsme radikálně opuštění. Kdykoli nás někdo opouští, znovu zakoušíme tuto prvotní ránu.“ Ale je to pravda, že opuštěnost je naším východiskem? Není to tak, že jsme na začátku vpleteni do vztahů a teprve postupně se stáváme svébytnými?

Asi bych to upřesnil: opuštění je prvotní zážitek člověka jako individua. V určitém okamžiku si uvědomíme, že jako jednotlivci postrádáme jakoukoli oporu. Jednou vypadneme z mateřského pouta, o kterém jsme si mysleli, že představuje věčné bezpečí, a žádnou jistotu už nikdy nezískáme. V náboženství se uchovává a kultivuje myšlenka, že existuje něco, co nás překračuje a co nám dává základ. Sama víte, že křesťanství u těch slov na kříži nezůstalo. Ale fakt je, že jsme ranění a že se této ráně dostalo velkolepého vyjádření právě na kříži.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, která právě vychází v Edici Echo. Koupit si ji můžete zde.

V rozhovoru se dále dočtete:

• O chování vlád za pandemie. „Německá vláda se velmi spoléhala na poznatky některých virologů. Chápu, že bylo třeba reagovat rychle, ale přesto si nyní musíme otevřeně říct: ocitli jsme se na samé hraně toho, co lze označit za demokratické zřízení. Stali jsme se svědky apolitického zacházení s veřejností.“
• Jde Putina přirovnávat k Hitlerovi? „Je to nesmysl v každém ohledu. Vím, že někteří politologové hovoří o novém ruském fašismu. Tento fenomén nepopírám. Ale dávat rovnítko mezi Hitlera a Putina je naprostý nesmysl. Hitler chtěl svým válečným tažením zničit celý národ. Invaze na Ukrajinu je odsouzeníhodná. Ale jakkoli je krok Ruska odsouzeníhodný, stále jde – ať se nám to líbí, nebo ne – o politický krok. Putina nemůžeme vinit z žádného holocaustu a ani nevyvolal třetí světovou válku. To nejsou malé rozdíly.“